M. S. Peck: Lidé lži

Lidé lži(ČB 9/2018) Morgana Scotta Pecka znám dlouho. Jeho kniha Nevyšlapanou cestou mě kdysi v dávnověku zasáhla velice citelně, o Posteli u okna nemluvě. Málokomu bych věřila tak skálopevně, že lidské duši skutečně rozumí. A že skutečně ví, jak s obručí trampot nebo i zla, která člověka svírá, naložit. Aspoň někdy a aspoň trochu. I to je dost.

Název Lidé lži by mohl mást. Hlavním tématem knihy totiž není lež, ale lidské zlo. Které však se lží těsně souvisí. Lež je zlého nutný důsledek.

Poslechněte si článek:

Zlo je veličina závažná. Škodí, likviduje jak jeho nositele, tak jeho oběti. Avšak na to, jak závažná je, se jí my lidé věnujeme paradoxně málo. Někdo je zkrátka zlý, někdo ne. Co má být? Ani odborníci si zla příliš nevšímají, není to pro ně „nosologická jednotka“, není to nemoc. A jak si mají tito odborníci poradit s něčím, čemu chybí všeobecně uznávaná definice? To je přece základ vědeckého přístupu! A navíc tu vyvstává jeden svéráz – když „s problémem zla nevyhnutelně vyvstává otázka ďábla“, jak mají s takovou veličinou odborníci naložit? Co se o ďáblu učili? Tady se patří přidat autorův poznatek, že víc než všichni odborníci ví o zlu anglický spisovatel J. R. R. Tolkien, jehož Glum z knih HobitPán prstenů je snad „nejzevrubnějším popisem zla, jaké kdy bylo napsáno“.

Scott Peck s postojem řečených odborníků v knize polemizuje.
Lecjaká jeho tvrzení nás můžou překvapit; nejsou vůbec všední ani prvoplánová, není to nikdy to, co by obvykle a trochu nudně, protože nepřekvapivě, člověk na otázku o zlu odpověděl.
Tak tedy Scott Peck:
- Co v nás zlo vyvolává? Určitě odpor. Kupodivu také zmatek. Protože zlí lidé jsou zároveň lživí, a ti mást dovedou. A možná, u skutečně osvícených, může zlo vyvolat i soucit.
- Co je typické pro ty, které zlo ovládlo? Únik. Aby zachránili sebe, obětují druhé. Aby uchovali obraz své dokonalosti, šlapou bez zábran po okolí. Chtějí jako dobří aspoň vypadat, a to velmi silně. Odtud „lidé lži“. Lžou systematicky, pravidelně. Jsou to mistři přetvářky. A jsou ti poslední, kdo by podstoupili psychoterapii. Nepotřebují ji přece.
- S čím vším lidské zlo souvisí? Narcistní porucha, autismus, touha po moci, ba i posedlost. Ta Scotta Pecka dovedla ke studiu exorcismu, i o tom si tu jednu zajímavou kapitolu přečteme.
- Jak se k zlu stavět? Scott Peck zase překvapí. Zlo považuje za nemoc. To že by se mělo léčit, je jeho dost ústřední motiv. Potíž je v tom, že se to zatím neumí.

Tak tedy zlo jako duševní choroba. Jistě by leckdo protestoval, v první řadě odborníci, v tomto případě psychiatři a psychologové. Ale způsob, jakým Scott Peck své tvrzení obhajuje a dokládá, je poctivý, je působivý. Dokládá je velmi ilustrativně a přesvědčivě. Pomocí velmi nevšedních příběhů, se kterými ve své psychoterapeutické praxi skutečně dost těžce zápolil a od nichž chtěl leckdy utéct a které nás zlou mocí až ohromí.

Scott Peck si dozajista se vším rady neví. Zákruty, které zlí lživí lidé používají, jsou leckdy k neuvěření. Náš psychiatr je ale upřímný, pravdivý. A má bezesporu ostrou pozorovací schopnost, vůči druhým i vůči sobě. A tak způsob, jakým popisuje, s čím si ve své praxi neví rady, jeho odbornosti paradoxně dodává na váze. I jeho důvěryhodnosti.

Copak z toho, že si se zlem nevíme rady, nutně plyne, že přistupovat k němu jako k nemoci je nemožné? Scott Peck je o této věci přesvědčen. Dokonce by věděl, do jaké podkategorie psychických poruch zlo zařadit. Prozatím ovšem naráží do zdi, tvořené semknutými šiky odborníků, kteří mají v této otázce jasno.

Kniha je strhující od prvních řádků do samého konce. Dech beroucí příběhy z psychiatrovy praxe jsou proloženy zajímavými statěmi teoretickými, které budeme číst se stejným zápalem. Ke konci knihy se pak autor od jednotlivců dostává k problematice, která je svými dopady, svou neléčitelností a vlastně i nečitelností snad ještě hrůznější, ke zlu „skupinovému“. Je známo, že nedobré a nebezpečné vlastnosti, které zachvacují jedince, se zrovna tak, byť s jinými konotacemi, projevují v širším společenství. I skupina má svou psychologii, nějak se chová, i skupina může být nemocná.

Co s takovou temnou silou dělat? Co s její rafinovaností a ničivostí? Skupina nereaguje způsobem, který bychom předpokládali u jedince. Je nevyzrálejší, dětinštější. Ale proč? To se neví; Scott Peck si je právě proto jist, že tato záležitost zasluhuje rozsáhlý výzkum. Některé charakteristiky skupinového chování jsou nasnadě, třeba lákává možnost nemít odpovědnost… A co fenomén závislosti na vůdci! Ba co hůř, a to už tak očividné není – skupina trpí narcismem, projevujícím se přinejmenším takzvanou skupinovou hrdostí. Autor nám tady vypráví o bojové americké jednotce v jižním Vietnamu v roce 1968. Vyprávění je autentické. A skutečně budeme žasnout, čtení je to neveselé.

Lidé lžiCelkové znění Lidí lži však není beznadějné. Jednak proto, že se po světě pohybuje víc Scottů Pecků, kteří o zlu vědí své a aspoň trochu tuší, jak na ně. Ale to by bylo hrozně málo a autor si je toho vědom. Není tak bezmocný a tak bez názoru, jak by se mohl chvílemi, když čelí zlu ve své ordinaci, jevit. Scott Peck je navíc křesťan. I to se musí do jeho postojů promítat. A tak jeho kniha končí statí s názvem Metodologie lásky.

Na zlo s láskou?
K odpovědi se autor dostává oklikou: Zlo je ohavné, ničivé, má ale ještě jednu odpornou stránku – je jednotvárné. Scott Peck k podtržení této své teze použije slova Simone Weilové o tom, že skutečné zlo je monotónní a nudné a slova Hannah Arendtové, vyřčená v souvislosti s Adolfem Eichmannem, o tom, že zlo je banální. Banální a nezajímavé. „Eichmann byl psychiatrem prohlášen za naprosto normálního. A právě ti normální patří k těm, kteří bez zábran odpalují rakety, kterými spustí hrůzostrašný festival destrukce.“

„Jak tedy postupovat proti zlu, když jeho maska normálnosti je tak dokonalá, jeho ničivost tak přirozená?“

Scott Peck je přesvědčen, že na osobnost plnou negativní síly se musí působit jedině pozitivně. „Zlo můžeme studovat a zvládnout pouze tehdy, když na ně budeme působit s láskou.“

Ale jak milovat zlého? O úskalích ví autor své a v knize to barvitě vylíčil. I on k takovým bytostem cítí odpor. „Obejmout ošklivost kvůli pouhé naději, že se z nějakých neznámých příčin změní v krásu, není jednoduché. Ale mýtus o žábě, která se po polibku změní v prince, přetrvává.“ Morgan Scott Peck neví, jak může polibek stačit. Ale ví, že jiná cesta není. Oběť se musí stát vítězem. Jak napsal nedostižný básník C. S. Lewis: „Je-li na místo zrádce zabit nevinný, který se žádného zla nedopustil, pukne Kamenná deska a sama Smrt začne pracovat pozpátku.“

Kniha o zlu nebude podle Scotta Pecka nikdy hotova. Nemůže být. Autor přiznává, že k žádnému jednoznačnému závěru nedospěl; o zlu se pořád učí. Ale je to myslím v jeho případě na dobré cestě.

Jana Plíšková
Morgan Scott Peck. Lidé lži. Praha: Portál 2018.

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Recenze. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.