Ekumena v polích

cesta(ČB 9/2018) Po polní cestě, lemované obilnými lány s vlčími máky a kopretinami, kráčejí proti sobě dvě procesí. V čele jednoho kněz v bílé albě se štólou, v čele druhého farář v černém taláru s tabulkami. V jednom průvodu jdou z Chrástu českobratrští evangelíci, v druhém z Dýšiny římští katolíci. Všichni zpívají Ave crux, spes unica (Zdráv buď kříži, jediná naděje). A scházejí se u litinového kříže s pozlacenou soškou Krista a kamennou podsadou.

Poslechněte si článek:

Obyčejně se k článkům hledají ilustrační fotografie. Tento text ale vzniká spíše jako komentář k přiložené fotografii. O první prázdninové sobotě se u kříže na obnovené polní cestě mezi Dýšinou a Chrástem na severním Plzeňsku uskutečnila bohoslužba požehnání, k níž se shromáždili lidé z obou farností.

Setkání u Kristova kříže
Dílo na své uskutečnění od zrodu myšlenky čekalo asi rok. Někdo přišel s nápadem, jiný sehnal kámen, další nechal odlít kříž nebo pomohl celé zastavení zbudovat. Proč? Je to působivé místo s výhledem do širého kraje s osmi rozesetými obcemi. Nachází se na spojnici dvou sousedních obcí. A – to je smysl oné fotografie – je to obraz skutečné ekumeny, která není jen vzájemným tolerováním a pěstováním dobrých vztahů nebo spoluprací v diakonii, ale společným skloněním u paty Kristova kříže jako společného základu a středu.

Ekumena v křesťanství odcizených západních Čechách – to ale není jen modlitba a úsilí o jednotu církve. Je to především úkol společného svědectví. To také zaznělo v promluvě na starobylou „formuli víry“ ze začátku 15. kapitoly 1. listu apoštola Pavla do Korintu: „Chci vám připomenout, bratří, evangelium… Odevzdal jsem vám především, co jsem sám přijal, že Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem a byl pohřben; byl vzkříšen třetího dne podle Písem…“

cestaTradice?
Dnes se i u nás obnovuje řada sakrálních staveb – za státní či evropské dotace, případně z iniciativy místních nadšenců, kteří tak projevují úctu k odkazu předků. Ale to je něco úplně jiného než to, co jsme zažili na oné polní cestě. Tradice – to nejsou památky, muzea a staré zvyky. Doslova to znamená: předávání. Předávání víry jako živý, osobní a nikdy nekončící proces.

Tradice znamená něco předat dál. Ale nejprve to něco musím sám přijmout, přijmout za své. Křesťanství obsahuje mnoho košatých i strohých tradic, ale nakonec jde o to jedno – evangelium, radostnou zprávu o Ježíši Kristu. Rozvedené do dvojjediného: zemřel za nás a vstal z mrtvých.

Hlouček lidí se pomalu rozchází. Už to nejsou organizovaná procesí dvou společenství. Lidé se nevracejí ke „svým“ kostelům, ale promíšeně do svých obcí, kde v jejich svědectví o Kristu už nehraje roli, z kterého „ovčince“ jsou. A kříž beze slov křičí uprostřed polí a jeho stín se sklání nad cesty nás všech.

Karel Šimr

Příspěvek byl publikován v rubrice Moje církev. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.