Střešovičtí na Západ

20170512_173237(ČB 9/2018) Z doslechu vím, že evangelických sborů, které během osmdesátých let navázaly kontakt s nějakým zahraničním sborem, bylo více. Střešovice například s jedním reformovaným sborem z Holandska. Zůstává však jen pár sborů, kde se vztahy pěstují nepřetržitě dodnes.

Poslechněte si článek:

Jak to vzniklo
Někdy v roce 1984 se prý na synodní radě objevil Hermann Voortman, podnikatel z holandského města Oss a člen staršovstva tamního reformovaného sboru, který měl v Praze už několik let obchodní vazby. Zajímal se o to, zda by některý český sbor nechtěl navázat s holadskými protestanty dlouhodobější partnerství. Zdena Šimková-Moravcová, která tehdy v kanceláři synodní rady pracovala, zatelefonovala své kamarádce Evě Fendrychové ze střešovického sboru, ta se zeptala našeho tehdejšího faráře Jaroslava Vettera – a ten a s ním i staršovstvo byli pro. A tak jsme na jaře následujícího roku očekávali první západní návštěvu. Jednoho čtvrtečního odpoledne na začátku května 85 se před naši faru sjelo okolo deseti zápaďáckých aut a my jsme si příchozí rozebrali do svých domovů. Setkání tehdy trvalo od čtvrtka do pondělního rána a stalo se ihned jednou z nejvýznamnějších událostí ve sboru. Bylo úžasné poznat věřící lidi ze západního světa, vidět, jak jsou neokázalí, že se od nás skoro neliší, a těšit se, že za rok přijedou zas. Prvních pět let bylo totiž setkávání pouze jednosměrné: oni sem ano, my tam ne.

IMG_4467Poprvé za hranice!
Pak ale přišel rok 1988, kdy náhle pro cestu na Západ odpadla povinnost devizového příslibu. Stačilo mít 50 USD na osobu a mohlo se jet. Dolary nikdo z nás samozřejmě neměl, když jsme však toto sdělení shůry napsali do Holandska, každý hostitel z Oss poslal svému potenciálnímu hostu do Čech v obyčejné obálce obyčejnou poštou (!) jednu padesátidolarovou bankovku. To byla naše vstupenka na Západ. A v květnu roku 89 jsme jeli. Já jsem jel s rodiči ve Škodě 100 taky: Byla to pro mě první cesta za ostnaté dráty a dodnes pamatuji, jak na nás v Rozvadově mířili pohraničníci samopaly.

IMG_4397První návštěvu v Oss jsme prožili jako ve snách, rychle jsme se poznali a sblížili, prožili jsme královniny narozeniny s blešími trhy v Haagu, byli u moře, v přístavu ochutnali herinky… Vrcholem setkání však byly nádherné bohoslužby v moderním kostele Paaskerk. A pak se jelo domů; pomalá škodovka si vyžádala ještě nocleh v penzionu v Kasselu. Někdy v poledne jsme se pak zase blížili k drátěné hranici a já jsem zjistil, že nemám pas. Zapomněl jsem jej v hotelovém pokoji v Kasselu. Na hranici v Rozvadově mě naši vysadili s igelitkou a třemi markami, Holanďani slíbili pas poslat na hranice poštou. Rozhodl jsem se tedy jít do nejbližší vesnice – Waidhausu. Už se stmívalo a štěkali psi. Viděl jsem, že se svítí v kostele, zamířil jsem tam, zrovna zkoušel pěvecký sbor. Když jsem požádal o pomoc, předháněli se, kdo se mě ujme. A tak jsem dva dny čekání prožil v rodině bavorských sedláků. Pas opravdu dorazil, dojet domů stopem už byla hračka.

Etapy našeho vztahu
Od roku 89 se naše návštěvy začaly pravidelně střídat: jeden rok oni sem, další rok my tam. A to trvá dodnes! Forma setkání se velmi rychle ustálila na pevném programu: první den večer po příjezdu je vždycky uvítací setkání na pivu, druhý den mají naši holandší přátelé volno, chodí po Praze, často jim někdo z našich dělá po část dne průvodce. A večer se pořádá diskuse na předem dohodnuté téma, samozřejmě s občerstvením. V sobotu je vždy výlet, zakončený společnou večeří, v neděli bohoslužby.

IMG_7523Poslední roky jsme si už víckrát položili otázku, jestli má smysl ještě pokračovat, ale zájem Holanďanů neochabuje, to si vždy znovu uvědomíme. A u nás se nakonec vždycky znovu hostitelé najdou (byť někdy s pomocí dejvického sboru), i skupina cestovatelů do Holandska se pokaždé znovu zformuje.

Co by se dnes stalo, kdyby nějaký západoevropský protestantský sbor vyslal signál, že má zájem o kontakt s českými evangelíky? Myslím, že by neuspěli. Máme u nás všichni příliš co dělat, a také hodně starostí. A navíc – lákavost západního světa se trochu ztratila.

Jak to, že to tedy pořád ještě jde? S holandským sborem na věčné časy?
Odpověď bude zřejmě v tom, že nezbytná míra osobních vazeb a přátelských vztahů trvá, těšíme se na zcela konkrétní lidi. Zároveň máme mnoho společného, pokud jde o situaci církve v sekulární společnosti (v Holandsku ztrácí církev rapidně vliv, sílu, prestiž, ubývá členů), takže se můžeme navzájem inspirovat, povzbuzovat a potěšovat. A je tu ještě něco zásadního: nejen při pátečním rozhovoru, nejen při nedělních bohoslužbách, nejen když na sebe pamatujeme v modlitbách: máme přece stejnou víru a ta spojuje!

Tomáš Fendrych

Příspěvek byl publikován v rubrice Téma. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.