Ora et labora. Jižní Súdán v roce jedna

Český bratr 7/2012.

Před získáním nezávislosti byl Súdán součástí Egypta pod britským protektorátem. Britové soustředili svůj zájem na muslimský arabský severní Súdán, jehož obyvatele pokládali za civilizovanější. Jižní Súdán, obývaný animistickými černochy na úrovni doby kamenné, prakticky ponechali misionářům, jejichž činnost jinak ve svých koloniích neviděli příliš rádi.

O nás bez nás

Jako v jiných afrických zemích, i v Súdánu provázely dekolonizaci v padesátých letech minulého století dvě protichůdné zničující tendence: ztráta vůle vzít na sebe odpovědnost za správu země a zároveň touha zachovat si v bývalé kolonii vliv. Arabský sever tradičně panoval nad černošským jihem – pro muslimské obchodníky s otroky byl „kafirský“, animistický jih tradičním „lovištěm“. I přes to, že se britské správě v době jejího mandátu celkem dařilo obchod s otroky potlačovat, měl sklon „bílých“ Arabů ze severu pohlížet na „černé“ obyvatele jihu jako na rozené otroky příliš hluboké náboženské i kulturní kořeny.

Pro Brity byli přirozeným partnerem „civilizovanější“ Arabové, zástupci jihu nebyli k jednání o nezávislosti ani přizváni. Už v nově ustaveném parlamentu měl nyní již převážně křesťanský jih nižší zastoupení (pouhých šest z osmi set pozic), proti čemuž se bouřil. Vláda v Chartúmu se rozhodla nepoddajný jih podrobit tím, že utne jeho předpokládanou „duchovní hlavu“ – ze země byli vyhoštěni všichni evropští misionáři a duchovní. Bez evropského duchovenstva, soudil Chartúm, nebudou negramotní černoši schopni čelit chystané islamizaci.

 

Oproti všemu očekávání však byla církev v jižním Súdánu schopna přežít jen s narychlo ordinovaným, často negramotným domorodým duchovenstvem. Duchovní soběstačnost byla jednou ze sil, která umožnila kmenům jižního Súdánu vzdorovat nemilosrdné islamizační válce, trvající s přestávkami padesát let. V podstatě jakákoliv stavba na jihu země se stala terčem leteckého bambordování, následovaného nájezdy polovojenských milic, vražděním, znásilňováním a odvlékáním do otroctví, jehož dlouhá tradice na severu ožila a trvá dodnes.

Lukem a kopím

Po nutném úvodu dejme již slovo Barnardu Balmoiovi, anglikánskému biskupovi z Toritu, který byl letos v únoru hostem pastorální konference ústeckého seniorátu a sborů v Chomutově a Lounech. Padl zde také dotaz, zda měl odpor Jihosúdánců nějakou zahraniční podporu; úžeji – odkud vzali zbraně.

„Neměli jsme v podstatě žádnou podporu ze zahraniční. Zpočátku jsme bojovali jen luky a kopími, které umíme vyrábět,“ odpovídá B. Balmoi. „Ale podívejte se na tuto fotografii. Tráva, kterou na ní vidíte, má kolem dvou metrů, a to je teprve březen. V létě má metrů pět. Když se v ní nebo v místních lesích pohybujete, přestávají být pro protivníka letadla nebo tanky výhodou. Obyčejně jsme měli na stromě hlídku, která ohlásila počet vozů blížícího se konvoje. Naši bojovníci se rozestavěli podle toho. Klíčové pak bylo trefit šípem řidiče prvního náklaďáku, které v horku jezdily s otevřenými okny. Vůz se na špatné cestě obvykle převrátil a hned za ním i další v konvoji. Pak se naši bojovníci vrhli na dezorientované vojáky pod plachatmi převržených náklaďáků – a měli jsme první útočné pušky. Tímto systémem jsme se někdy dopracovali až k obrněným vozům. To, že jsme v posledních letech získali schopnost sestřelovat severosúdánská letadla, byl zlom, který nám nakonec přinesl nezávislost.

Ptáte-li se na zahraniční podporu, pokud je mi známo, jediná země, která nám nakonec (tajně) pomáhala, byl Izrael. O samotném nezávislém Jižním Súdánu se teď v muslimském světě mluví jako o druhém Izraeli a nenávist k němu je téměř stejně silná.“

Při lounském setkání nám bratr biskup ukázal mnoho fotografií vraků vojenské techniky v krajině. „Tohle jistě poznáváte?“ zeptal se posluchačů. „MiG 21, T-55, Mi 24,“ ozývali se ti z publika, co byli na vojně nebo prostě poznali hlavní vývozní artikl bývalého RVHP. Východní blok vyzbrojoval muslimský sever do roztržky v roce 1977. Od té doby až po současnost je to celkem samozřejmě Čína, která má svůj zájem na zdrojích ropy v pohraničních oblastech, jakož i na surovinách obecně v celé Africe a nemá ve zvyku obtěžovat se nějakými morálními otázkami.

Moc meče a moc ducha

Převážná část setkání však byla věnována otázkám Jižního Súdánu, který získal referendem v roce 2011 nezávislost. Církev zde zajištuje v podstatě všechny funkce, které obvykle připadají státu – vzdělání, zdravotnictví, školství, komunitní život, řešení konfliktů, a dokonce i ochranu přírody. Súdánští politici, většinou vojáci povstalecké armády (ovšem demokraticky zvolení!), jsou si vědomi, že bez církví je jakákoliv mírová správa země prakticky nemožná. Církev má u nich velký respekt; už v době povstání měla většina jednotek svého kaplana, jehož úkolem byla kromě duchovní péče o vojáky zejména humanitární práce v týlu – budování kostelů, škol a zdravotní pomoci.

Slovo církve tak má velkou váhu. Církev upozorňuje na zkorumpované státní zaměstnance, což často vede k jejich vyšetřování a odvolání. Zejména ale řeší meziklanové konflikty, na které je pro nás nepředstavitelně syrový život v Jižním Súdánu velmi bohatý. „Vesničané mají po staletí ve zvyku krást si krávy. Po tom následuje odveta, která se často neobejde bez obětí na životech. Je to něco v naší kultuře, co je prostě špatně. Na řešení těchto konfliktů máme ekumenický tým. Dostaneme zprávu, že armáda se chystá proti vesnici, která napadla jinou vesnici. Spěcháme na místo. Promluvíme s velitelem, který drží ves k obklíčení a chystá se k akci. „Nemůžete je pobít, dáme vás za to do klatby.“ – „Tak co mám s nimi dělat, reverende?“ – „Nechte to na nás.“ Ekumenický tým pak pod hrozbou církevních trestů dotlačí zástupce znesvářených vesnic k mírovému narovnání. Církev se snaží dovést jednotlivé klany k řešení sporů soudní cestou – soudy prý fungují celkem dobře.

Modli se a pracuj

Při vyprávění bratra biskupa jsme si nemohli nevzpomenout na Evropu temného středověku, kdy církev, představující v podstatě jako jediná občanskou společnost,  pomocí „Božích mírů“ celkem účinně mírnila konflikty a zprostředkovávala domluvu znesvářených náčelníků.
Podobnost však zde nekončí. Když jsme se na pastorálce bratra biskupa zeptali, co jejich země potřebuje nejvíce (a mezi shromážděnými už šumělo trochu nepatřičně pobavené „peníze“), odpověděl B. Balmoi: „Na prvním místě teologii. Potřebujeme duchovní, kteří by dovedli dát odpověď i vzdělanému člověku, kteří znají dějiny křesťanství, kteří znají třeba ty noty, co vidím tady ve vašem zpěvníku. Kteří by měli na to učit další. Potřebujeme někoho, kdo by od vás přijel a vyučil naši první akademickou generaci aspoň na úroveň bakalářů. A to na místě – protože naši studenti, poslaní do zahraničí, se obvykle nevrátí. Náš vzdělávací institut hodláme postavit v podhorské oblasti, kde je celý rok 25˚C, aby to pro vás bělochy bylo snesitelné.“ (Detailní biskupův plán nápadně připomínal systém středověké univerzity.)
„Na druhém místě potřebujeme zemědělské vzdělání. Země dává sklizeň dvakrát do roka, jenže nikdo z nás ji neumí obdělávat, protože jsme už padesát let ve válce. Samozřejmě potřebujeme angličtinu, základní medicínské znalosti, manažerské dovednosti; aktuální je teď také lesnictví a ochrana přírody, abychom si nevykáceli lesy, kvůli kterým by jednou mohli jezdit turisté. Ale na prvním místě je teologie, tu Jižní Súdán potřebuje nejvíc.“

Čtverečkovaný papír

Shodli jsme se potom, že bratr Balmoi má věc dobře promyšlenou. V zemi, kde není čím nasytit tisíce uprchlíků, které cestující biskup potkává doslova pod každým větším stromem, je to první, co jde lidem třeba vždy nabídnout, útěcha v Bohu. Zhlédli jsme video, kde sbor tančících sirotků zpíval „nevadí, že mám hlad, že nemám otce a matku, protože Ježíš je se mnou“ – a věřte, neznělo to falešně.
Přitom círev v Súdánu se neoddává nějakému fatalismu. U biskupovy chýše trčí z pole internetový satelit, a tak je možné využít mnoha vzdělávacích materiálů na internetu. Kazatelé putují na kolech po vsích, na zádech plátno, které se přitluče na strom a dataprojektorem se na ně promítají z notebooku písmena, anglická slovíčka apod. Dojem na nás udělala tabulka rozpisu prací z jedné farnosti; úkol: vykopat septik. Nástoje: dvě motyky, čtyři lopaty. Udělá: ten a ten. Začátek práce: datum. Konec práce: datum. Zodpovídá: jméno.

Závěrem soudím, že súdánští anglikáni by pro nás mohli být dobrými partnery. Když si z jejich bohoslužeb odmyslíme tam-tam (a plný kostel), je to vlastně celkem podobné. Stejně i ten pohled, že církev má nějaký úkol ve společnosti, a že se proto neobejde bez vzdělání a bez tabulek na čtverečkovaném papíru, kde je napsáno od kdy do kdy. Vím, že plány na africké dobrodružství se těžko objasňují rodině; přesto doufám, že mise bratra biskupa v ČR nakonec přinese nějaké plody. Když tak mám jeho e-mail i číslo účtu.

Tomáš Pavelka

Příspěvek byl publikován v rubrice Téma. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.