Poslední slovo: Díkčinění

IMG_1006(ČB 10/2018) V tom, jak mluvíme, se obráží to, jací jsme. Chcete-li to biblicky, pak tedy ústa mluví, čím srdce přetéká. A proto, když se něco změní v našem společném jazyce, je dobré si položit otázku, jestli to nesouvisí s nějakou proměnou v nás.

Poslechněte si článek:

Jsou v jazyce změny, které vznikají bez zjevného důvodu. Tak se třeba říká: „Neboj se, to dáš“ tam, kde ti věkem pokročilejší řeknou „to zvládneš“. O něco spornější mi připadá záliba českých sportovních komentátorů v obratu „bere medaili“. Plaveš tak a tak rychle, takže bereš tu nebo tu. Dřív se medaile dávala nebo udílela. Dnes jako by to byl automatický proces, v němž akt přebírání medaile z rukou někoho, koho si vážíme, ustupuje do pozadí. Jsem zvědavá, jestli toto pojetí časem pronikne i mimo sportovní sféru a jestli se jednou bude třeba 28. října říkat „prof. XY bere medaili za celoživotní přínos vědě“. Dávám to laskavým čtenářům k úvaze – možná by to za určitých okolností mohl být způsob, jak ještě zachránit důstojnost toho či onoho vyznamenání tam, kde se přebírá z rukou nehodných.

Někdy mezi sklonkem září a října děkujeme Pánu Bohu za úrodu, protože jsme si vědomi, že to on otvírá svou ruku a dobrými věcmi nás sytí. Pěstitelé a chovatelé, kteří sklízejí v sadu ovoce a na záhonech dýně nebo zase provázejí svou přítomností narození telete, jistě děkují jinak než lidé městští, kteří si v obchodě po většinu roku kupují maliny a probírají se v přepravce broskvemi, aby si náhodou nepřinesli domů nějakou naťuknutou. G. K. Chesterton napsal cosi v tom smyslu, že nevidí nic zvláštního na proměňování vody ve víno, protože Hospodin provádí totéž na vinici rok co rok. Když si takových věcí začneme všímat, zjistíme, že zázraky se dějí každý den. Máme za co děkovat, za co být vděčni.

A teď tu máme ten obrat „jsem za to rád“. Na stránkách Ústavu pro jazyk český se dočteme, že proti tomuto spojení není co namítnout. Zkrátka jsme si zmodernizovali výraz „jsem tomu rád“, který je dnes považován za knižní. Taky bych proti tomu nic neměla, nebýt toho podezření, že věta „jsem za to rád“ nahradila větu „jsem za to vděčný“. A tady už nejde o nějaké předložky a písmenka, ale o náš prožitek světa.

Když jsme rádi, máme radost. Radost je dobrá. Kdyby nebyla, nepsal by apoštol Pavel: „Radujte se v Pánu vždycky.“ Ale vděk je něco jiného. Radost máme sami, vděk pociťujeme vůči někomu. Nebereme medaili, ale děkujeme tomu, kdo nám dal takové schopnosti a takové podmínky, že jsme ji získat mohli. Kdo nám dal takové děti, že na ně můžeme být hrdí. Kdo nám dal takové rodiče a učitele, že dokážeme v životě jakž takž obstát. Kdo nám dal takové přátele, že se na ně můžeme v těžké chvíli spolehnout. Právě my křesťané bychom v převážně ateistické společnosti měli trvat na tom, že jsme za to všechno vděčni. Máme komu.

Šárka Grauová, foto: Pavel Capoušek

Příspěvek byl publikován v rubrice Slovo. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.