Bohemka a Veselynivka dnes

Veselynivka (1)(ČB 10/2018) Bohemka a Veselynivka jsou vesnice, které se nacházejí v nejchudších, veskrze zemědělských částech Ukrajiny. Zemědělství udává těmto obcím ráz. Mnoho lidí zde stále žije ze vzpomínek na kolchoz, který zajišťoval práci. S rozpadem Sovětského svazu prudce vzrostla nezaměstnanost, jež je stále enormně vysoká. Po zániku kolchozu zůstala většina vesničanů bez stabilní práce, a to až doposud. Hlavní zdroj příjmů dnes tvoří malá domácí hospodářství – středobod života obyvatel.

Poslechněte si článek:

Před kravami a po kravách
Díky chovu zvířat získává vesnice romantický rozměr. Na relativně volný pohyb zvířat již u nás nejsme zvyklí. Vesnice tvoří dvě řady proti sobě stojících domů, mezi nimiž je „bálka“ – louka (roky vyschlý rybník) namísto náměstí. Na ní se pasou kůzlata, telata i koně a mezi nimi se pohybují hejna kačen, hus a další drůbeže. Každá rodina obvykle vlastní jednu až tři krávy a starost o ně dává rámec celému dni. Ženy vstávají kolem páté hodiny ranní, aby krávy podojily, než je svěří pasákovi. Poté se obvykle starají o chod hospodářství. Další dojení následuje v poledne a poslední kolem osmé hodiny večer. Když nás lidé zvou na večeři, často nám říkají: „přijďte po kravách“, tedy až skončí dojení. Prodejem mléka si lidé přivydělávají. Zároveň si tak vyrobí máslo, tvaroh, smetanu a sýry. Některé rodiny s těmito výrobky jezdí na trh (dokonce až do 100 km vzdálené Oděsy), kde je prodávají společně s vejci, zeleninou a ovocem ze zahrady.

Den obce. Spolek Zlatá rosa.

Den obce. Spolek Zlatá rosa.

Kontakty se starou vlastí
Ke každému domu přísluší asi jeden hektar velká zahrada. Lidé na ní pěstují nespočet zeleniny i ovoce, od cibule a česneku, přes rajčata, okurky, cukety či mrkev až po melouny a hroznové víno. Všechny tyto suroviny přes léto zpracovávají (nejčastěji zavařují) na zimu. Většinu potravin, které si v České republice automaticky kupujeme v obchodech, tu lidé mají domácí: připravují si mléčné výrobky, rajčatové protlaky, těstoviny, kompoty, povidla. Z vypěstovaných slunečnic si nechávají lisovat olej, z obilí mlít mouku. Soběstační jsou i v produkci masa. Na zimu drůbež zabijí a desítky sklenic zavařeného masa uschovají do sklepa.

Stejně jako starost o zvířata udává rámec dne, starost o polní plodiny (pěstuje se zde obilí, slunečnice, kukuřice) udává rámec celého roku. Výnosnost je notně závislá na počasí a na dostatku deště během suchého léta. Člověk a příroda jsou zde mnohem více spjati než u nás. Lidé nemají jinou možnost než se živit zemědělstvím a to je taky jeden z důvodů, proč mladí vesnice opouštějí a hledají práci ve velkých městech, jako je Kyjev nebo Oděsa. A ti mladší lidé, kteří mohou doložit své české kořeny, si často vyřizují tzv. krajanství a vrací se zpět do ČR. Ani v jedné vesnici snad není rodina, která by v Čechách neměla nějakého svého příbuzného.

Sázení stromu k 100. výročí  ČCE a ČR ve Veselynivce

Sázení stromu k 100. výročí ČCE a ČR ve Veselynivce

Vytrácení jazyka
Původně českých vesnic je na Ukrajině více, avšak český jazyk i kultura se z nich postupně vytrácejí. Bohemka a Veselynivka se však od dalších ukrajinských vesniček odlišují – příslušností k českému národu a Českobratrské církvi. Díky působení krajanských spolků a ČCE se daří udržovat češství na dobré úrovni. Díky práci ordinovaných presbyterek Marie Provazníkové a Ludmily Sverdlové jsou konány každou neděli bohoslužby a v češtině se slouží i další obřady, jako jsou pohřby či křty. Díky podpoře ČCE do vesnic jezdí každé léto učitelé s programem pro děti a zároveň faráři, kteří rozvíjejí duchovní život sboru. K Bohemce náleží ještě kazatelská stanice Pervomajsk. Do tohoto města se odstěhovali mnozí Bohemští za prací a bohoslužby se nyní konají i zde, i když nepravidelně. Spojnicí všech tří míst je obdivuhodná touha lidí scházet se k bohoslužbám a budovat sbor. Zároveň je všem místům společný klesající počet těch aktivních, který je mnohem rychlejší než v České republice. A je otázka, zda činnost sborů výhradně v českém jazyce nečiní překážku jejich možného rozvoje. Možná i to je jedna z výzev do budoucna v životě církve a obce, které jsou lidsky velice úzce propojeny.

Magdaléna a Michael Erdingerovi

Příspěvek byl publikován v rubrice Moje církev. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.