Z hospody až do Domova

DSC_3054(ČB 11/2018) Benjamin Klinecký vystudoval na konzervatoři violoncello. Muzikantem se stát nechtěl, zato věděl, že by chtěl hudbu učit; jak říká – jinak, než to sám zažil. Sedm let tedy učil hudební výchovu na základní škole, po dvou letech však musel začít studovat pedagogickou fakultu, podle nové vyhlášky ministra školství to bylo potřebné k tomu, aby mohl učit dál. Šlo o kombinované studium oboru Učitelství pro 1. stupeň ZŠ, při kterém tedy Benjamin zároveň učil. V roce 2016 se ale se svojí ženou Olgou rozhodli k radikální proměně.

Poslechněte si článek:

Pronajali si rekreační zařízení naší církve v krkonošských Herlíkovicích a zájezdy se tam teď jen hrnou. Vlastně pro nás Herlíkovice „zachránili“. Benjamin s Olgou mají dceru Jasmínu, které je necelý rok.

Jak se ti dařilo studovat a přitom naplno učit?
Jistě že to bylo těžké, já jsem v té době navíc nějaký čas pracoval v hospodě za barem, pomýšlel jsem už na to, že bych rád sám nějakou hospodu otevřel. Občas to byly i dvanáctihodinové směny – v šest ráno jsem vstal, jel do školy, skončil ve dvě, jel do hospody, tam jsem byl od tří hodin odpoledne do tří v noci, pak jsem tři hodiny spal a v šest ráno zase vstal do školy. Když do toho přibylo i první zkouškové období, práci za barem jsem opustil.

Povedlo se ti tu školu dostudovat?
Nepovedlo. Nechal jsem si na závěr, před státnice, soubornou zkoušku z českého jazyka, a tu jsem neudělal. Ale teď jsem znovu přijat, většinu mám hotovou, dodělávám školu dálkově. Učitelé mi vycházejí vstříc, jednak proto, že jsem nedokončil pětileté studium těsně před koncem, jednak protože jsem sedm let učil a už nějakou praxi mám. Pokud to zásadně nebude kolidovat s chodem Horského domova, rád bych školu během roku až dvou dokončil.

A co studovala Olinka?
Vystudovala veřejnou správu a regionální rozvoj na Vysoké škole ekonomické, magisterské studium stejného oboru dokončila na České zemědělské univerzitě. Tady v Domově se její studium rozhodně hodí víc než to moje. Jednak co se týká ekonomické stránky, a taky v případě, že se naskytnou nějaké možnosti čerpání dotací.

Mít svou hospodu, to není moc obvyklé přání. Kde se to vzalo?
Učit mě bavilo, ale na hospodu jsem už v té době myslel hodně. Kultura českých hospod, to je něco, co mě baví a zajímá. Nesouhlasil jsem s tím, že lidi do hospod nechodí a pijí doma „lahváče“. Pokud máte hospodu s výběrem dobrého a kvalitního jídla, člověk si tam může dát dobré místní pivo, nesednete si tam bez rezervace. Když tam bude zajímavá nabídka a milá obsluha, lidi přijdou. Představoval jsem si, že si otevřeme s Olinkou malou hospůdku někde na vesnici, kde bych přitom třeba na půl úvazku i učil. To byl můj sen.

DSC_3056Co na to Olga?
To se právě krásně sešlo, Olinčin sen, odmala, zase byl mít svůj penzion. Vždycky myslela na něco malého rodinného, kde se pro hosty třeba jen připraví snídaně, upeče se jim koláč a chleba k snídani. Tady to je sice jiné, větší, ale ty její představy se tady stejně do jisté míry plní. Církevní zařízení, lidé se sem vracejí, chleba nebo koláč k snídani jim občas upečeme, rodinnou atmosféru tady, věříme, hosté vnímají. Tak se ty naše dva sny daly hezky dohromady a docela se splnily.

Herlíkovický domov měl řadu let nesnáze. Nějak to neprosperovalo. Vy jste o těch vadách věděli. Uměl bys sám nějak vysvětlit, co bylo špatně a čeho byste se vy měli vyvarovat?
Myslím, že celá ta éra správcování Horského domova nebyla dobrá cesta, taky se jich tady pěkná řada vystřídala. Každý správce byl jiný a byl v jiné situaci, ale já myslím, že primárně systém správcovství není pro takové ubytování funkční. Když je někdo na plný úvazek správce, je placen za osm hodin denně a jen v pracovní dny. Jenomže když se tomuhle chce opravdu věnovat, musí dělat taky 18, 20 hodin za den. Proč by něco takového správce dělal, když má plat za osm hodin? Musel by to mít moc rád a dělat výrazně navíc. Jako třeba dříve správce Tomáš Matuška v Bělči. Mnohem lépe to jde, když je objekt v nájmu; nám nikdo odpracované hodiny počítat nemusí, ale abychom hostů měli dostatek, musíme se samozřejmě o to více ohánět. Platíme církvi nájem, záležitosti týkající se provozu řešíme zcela sami, stavební a další věci pak ve spolupráci s Ústřední církevní kanceláří.

IMG_6284Takže na čem záleží nejvíce?
Záleží nám právě na každém hostu a obrazně i na každém pivu, které si tady dá kolemjdoucí výletník. Stejně jako když hospodský měl svou hospodu – mohl být osobnější a hostům vděčnější. Uvědomoval si, že každý host mu pomáhá v tom, že se může živit tím, co ho baví. A proč to tady nefungovalo? Mně připadá, že v církvi se hodně často takzvaně dědí názory. Nějak se to říká, traduje, my jsme si na to zvykli a neměníme to. Přitom to nemusí být vždycky pravda a věci se mohou měnit.

Například?
Když jsme sem přišli, z různých stran jsme zaslechli, že sem nejezdí školy v přírodě, protože to pro ně není vyhovující. Vadí jim prý, když jsou žáci rozděleni do několika budov, naše největší budova je pro jednu třídu malá a podobně. Já jsem učil a tím pádem jsem věděl, že přesně do takových míst jsme se školou jezdili a rozdělení mezi víc budov nemusí každému učiteli vadit. A taky jsme tady do půl roku po otevření měli už sedm škol v přírodě a moc se jim tu líbilo, leckteré tu byly i letos! Další děděné tvrzení – v Herlíkovicích není potřeba bar a člověk k baru. Stačí basa s pivem, lidi si pivo vezmou a budou si dělat čárky. Ale tohle není kemp! Když sem člověk jede na dovolenou, rád si dá zdejší dobré pivo nebo dobrou kávu, navíc s Olinčinou máslovou sušenkou. Potvrdilo se, že není pravda, jak jsme taky zaslechli, že přece evangelíci nám moc žádnou tržbu na baru neudělají.

A pak ještě dle mého další věc – evangelíci v sobě mají takový ten přídech undergroundu – nedělat věci profesionálně. Přece si nebudeme hrát na firmu! Já si ale myslím, že tohle naši církev ohrožuje – když nebudeme dělat věci profesionálně, v současném světě nemáme šanci přežít. Ve vedení církve taky musí být lidé, kteří věci rozumějí, nestačí mít dobré srdce. Byli tady lidé z Církve bratrské a jejich kazatel tvrdil, že s penězi z restitucí bychom neměli nic dělat, protože nejsme firma, a jestli nás tady Bůh chce mít, tak nás udrží a peníze z restitucí můžeme dát na místa, kde jich bude zapotřebí. Já si myslím, že to je zakopávání hřiven, ne-li cesta do hrobu.

S naším sborem jsme tady byli poprvé na podzim roku 2016, těsně předtím, než skončili ti poslední správci. Nebyla to katastrofa, ale co bylo zjevně nepříjemné – dali nám večeři a pak se ta okna do kuchyně nekompromisně zavřela a personál zmizel. Když jsem chtěla kafe, nevěděla jsem co dělat. Mám klepat? A kde? A trochu jsem se bála.

Ano, lidi to tady komentovali, že ta okýnka jsou jako na orloji. Nebo jako kukačka na hodinách. Proto když tu zrovna není kuchař a my vaříme, necháváme celou dobu okýnko do kuchyně otevřené, abychom byli stále k dispozici, kdyby někdo cokoli potřeboval. A i když si někdo přinese svoje víno, rád mu je otevřu, rád mu dám skleničku.

DSC_2989Jak je to tady teď s kuchařem?
Najít kuchaře, a dobrého, to je moc těžká věc, pro nás to byl zatím asi nejtěžší úkol. Dost z nich, nevím proč, pije. Takže aby nepil, a když už nepije, aby uměl ještě vařit. Bez chemie a jen z dobrých surovin. Když už takového kuchaře člověk najde, což je jako hledat jehlu v kupce sena, je taky důležité, aby se na naše hosty usmíval a popřál jim dobrou chuť. Taky chceme, aby byl ochoten vařit nové věci. Teď konečně už takového snad máme. Je to paní, která chodila k nám do strašnického sboru. Už jsme ji vyzkoušeli a jsme spokojeni.

A kdo vařil teď nám?
To je kuchař Aleš z Bělče. Pokud má nějaké volno, občas nám přijede vypomoct, za což jsme mu velmi vděčni. Známe se dlouhá léta, kuchař je to výborný. Takového bychom brali hned, bohudík je to však věrný bělečák, stejně jako my.

Co je tady prvořadé z hlediska stavebního?
V celém areálu Horského domova je řada věcí, které opravu či výměnu potřebují. Všechny řešíme společně s Ústřední církevní kanceláří. Je to seřazeno podle důležitosti, první jsou záchody a sprchy ve Vilce a ve Vokurce. V obou budovách jsou porušeny hydroizolace, vlhnou tam okolní pokoje, ve Vilce je v některých pokojích vlhkost přes 70 %. Pak na hlavní budově se musí natřít střecha a vyměnit okna. Ta jsou někde pokroucena, někde dovnitř fičí a někde dokonce zatéká. V minulém roce se podařilo opravit záchody v přízemí hlavní budovy. Veškeré ty velké opravy hradí naše církev. Dlouhou dobu se žádné větší peníze do oprav nedávaly, nevědělo se, co s areálem bude a podobně. To je teď potřeba trochu dohnat, samozřejmě dle aktuálních finančních možností. A kromě toho jsou různé menší věci, které se snažíme dělat na vlastní náklady, když nějaké peníze zbydou. Takhle bychom teď chtěli upravit společenskou místnost a hernu. Vyměnit koberce, lépe to tam zorganizovat – aby si například děti s kostkami na zemi nehrály vedle pingpongového stolu. Rád bych zdůraznil, že velké opravy jsou pro nás hezký motivační moment – církev taky nazřela, že to bude mít smysl a rozhodla se peníze do toho vložit. A my sami už jsme teď dali opravit všechny fasády, už nejsou oprýskané. Chci tím říct, že se už podařilo udělat i velké věci.

Vy jste s námi včera vydrželi opravdu až do konce, až do půlnoci. Oba dva. Kdybychom tam byli do dvou, taky tam pořád budete?
Už od začátku jsme to tak dělali, byli jsme u baru do noci a pak jsme šli ještě drhnout kuchyň. Kontroly z hygieny můžou přijít kdykoliv, bez varování. Takhle to bylo první tři měsíce, spali jsme celkem běžně tak dvě, tři hodiny. Neměli jsme ještě dost personálu. Snažíme se na baru být, jak nás hosté potřebují.

DSC_3003Jezdí sem víc evangelíků, nebo víc lidí zvenku?
Neznáme poměr evangelíků, ale křesťanů obecně. Vychází to trochu nad polovinu ve prospěch křesťanů. Nám se to takhle líbí, nechceme „klášter“. Taky se nám totiž stalo, když jsme udali adresu firmě na čištění odpadů, že řekli – jo, to je ten klášter (!). Museli jsme vysvětlovat, že to tak úplně klášter není. Nebo třeba jsme se představovali sousedům a ti zas říkali – jojo, to patří těm černoprdelníkům… Takže jen pro evangelíky raději ne, chceme, ať je otevřeno pro všechny. I když především jsme církevní rekreační středisko pro sborové pobyty, rodinné rekreace a další církevní pobyty.

Ale návštěvnost stoupá, že?
Určitě. Byly tady taky doby, o letních prázdninách, kdy byla naplněnost jen 30 %. Loni se nám podařilo letní prázdniny více než dvojnásobit. A náš druhý rok byl zase plnější než ten první. Už teď máme obsazeny jarní prázdniny na příští rok, i další termíny se rychle plní.

Neměli jste na začátku strach? Věděli jste přece, že lezete někam, kde to zavání malérem.
Strach určitě ano, a hodně. My jsme ale oba spíš opatrní, takže jsme se sem nevrhli po týdenním přemýšlení, probírali jsme to půl roku. Hodně jsme rozebírali, co tu bylo špatně, kolik sem jezdilo lidí, na co si stěžovali, kde byly ty ztráty. Že to ale bude stejně risk, nám bylo jasné.

A ještě na závěr – když už jste tady byli, neříkali jste si někdy – nebyla to vlastně blbost?
S Olinkou jsme si nikdy neřekli, že jsme se do toho neměli pouštět. Nezalitovali jsme ani na vteřinu. A to ani ve chvíli, kdy jsme fakt vysílením sotva stáli na nohou. I v těch chvílích jsme byli vlastně rádi. A bylo to opravdu náročné, neměli jsme žádné kontakty, sami jsme vyzkoušeli snad veškeré typy práce, která se tu musí dělat. Od povlíkání postelí přes vaření ke štípaní dřeva… A to ze začátku všechno jen ve dvou.

Na druhou stranu – dobře si pamatuju, jak jsem seděl u nás ve Strašnicích v kostele, bylo to asi tři měsíce předtím, než jsme sem měli jít. Nedokázal jsem moc poslouchat kázání, pořád mi v hlavě kroužilo, co se tady má udělat hned, co později. A najednou mě polilo horko a říkal jsem si – co to vlastně děláme? Není to celé nesmysl? Vždyť my se máme dobře! Já učím, neměl jsem vůbec problém místo sehnat, bydleli jsme sice v paneláku, ale celkem slušně, kolem plno kamarádů… Olinka zrovna začala pracovat, měla dobré místo a výborné kolegy. Máme tohle všechno opustit a začít s něčím tak nejistým?

A co sis odpověděl?
Řekl jsem si – jestli ve 29 letech přemýšlím o 2+1 v paneláku jako o jistotě, není to dobře. To bych měl nechat do důchodu. Tahle zkušenost rozhodně stojí za to, taky se toho strašně moc naučíme; věřím, že bych nelitoval, i kdyby se to celé nepovedlo. Ale ještě víc věřím, že se to povede.

Jana Plíšková
foto: Jaromír Plíšek

Příspěvek byl publikován v rubrice Moje církev. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.