Otázka na tělo: Myslíte, že restituční náhrady ČCE pomáhají, nebo škodí?

DSC_2125(ČB 11/2018) Pomáhají. Služba světu, která vychází ze zvěsti evangelia, se nemá stydět za to, že potřebuje ke své činnosti peníze. Všechno se na koleni dělat nedá. Nicméně, vytratí-li se ze služby onen důvod, který mne vděčně „ke koleni“ ponouká a motivuje, může se snadno stát, že peníze z restitučních náhrad naopak vykonají službu medvědí. I lstivost a převrácenost srdce člověka totiž disponuje fantazií, jak zbožné projekty šikovně navléct tak, aby skončily v zištných útrobách sboru. S penězi se prý má nakládat jako s hnojem – rozhodit, zaorat a očekávat zúrodnění.

Poslechněte si článek:


Hynek Tkadleček, evangelický farář

Proti přijetí zákona 284/2012 hlasovali čtyři ústavní soudci, včetně předsedy. Když čtu jejich disentní stanoviska, divím se, že na věci tak jasné nepřišli i ti zbývající. Soudce Jan Musil poukázal na to, že „náhrada se poskytuje i takovým církvím a náboženským společnostem, které v rozhodné době vůbec neexistovaly a tudíž žádnou majetkovou újmu neutrpěly“. I za mne tento strážce práva odpověděl na otázku, proč ony „restituční náhrady“ a temná historie jejich vzniku škodí ČCE, a nejen jí: „Podobné praktiky zásadně narušují důvěru občanů v demokratické parlamentní procedury, vzbuzují podezření z politické korupce a podlamují systém zastupitelské demokracie.“
Miloš Rejchrt, evangelický farář

Škodí. Prodala se za ně Dukovi. Ne aby něco říkala – ale aby nic neříkala.
Martin C. Putna, literární historik

Pú byl tak vzrušen, že řekl: „Obojí!“ „Salár… v doporučené výši 5 % ročních čistých příjmů.“ Kéž by! Máme 21 tisíc plátců saláru, při těch cca 800,- měsíčně nebudeme vědět, co s penězi. Než se lidé takto platit naučí, dávají náhrady prostor k výchově. Současně s tím mají sbory možnost zahájit svoji práci díky DARPům – abychom uměli s penězi nakládat, až je v té navržené výši lidé dávat začnou. K aktivitám má prostředky i povšechný sbor. Zároveň je ten polštář ale dost měkký. Chceme a zvládneme lidi vychovat? Jasné minus – pověst církve je nevalná a náhrady jí nepomohly. Zaspáváme v propagaci. ČCE je dobrý hospodář a je jen škoda, že to o sobě nedá vědět.
Jaroslav Pechar, evangelický farář

Ačkoli stále zůstávám zastáncem restitučně-odlukového zákona, naší církvi spíše škodí. Jednak se význam tohoto zákona nepodařilo (i naší vinou) veřejnosti vysvětlit, a tak se utvrdila v proticírkevních postojích. A jednak restituční náhrady činí plánování budoucnosti (především financování kazatelských míst) nesmírně složitým: Máme restituční náhrady využít spíše rychleji a prodloužit díky nim kazatelská místa na menších sborech, i s vědomím, že jsou zřejmě dlouhodobě neudržitelná? Nebo je vydat až později, na konsolidovanou a dlouhodobě udržitelnou síť sborů a sdružení sborů, která se při postupném přechodu na samofinancování teprve ustaluje?
Roman Mazur, evangelický farář a senior Pražského seniorátu

Peníze jsou nyní rozděleny na dvě části. Ta menší je „diakonická a rozvojová“. Zde peníze v zásadě pomáhají. Druhá část peněz je součástí personálního fondu a „šetříme“ s ní na budoucí provoz církve. Zde jsem ale na pochybách. Nevíme totiž, jaká má být naše obětavost, jaká reálně bude, až na potřebu využití těchto peněz dojde. Je to trochu jako s penzijním pojištěním. Salárníci vědí, že provoz sboru na nich nyní plně nestojí. Bude ještě dotace. Volil bych tedy jinou cestu – rozděloval bych peníze seniorátům (včetně možné restrukturalizace), zde investoval do nemovitostí a přenesl sem také odpovědnost za utváření nové struktury církve a financí. Přehledný a reálný průběžný systém financování s prvky solidarity.
Jan Soběslavský, ředitel Diakonie ČCE

Nevím, zda je lepší odluka, nebo úzká spolupráce církve a státu. Po zkušenosti pronásledování za socialismu ale rozumím snaze církví o osamostatnění. A jsem jednoznačně proto, aby sbory mohly peníze používat k svému rozvoji; desetiletí byly církve omezeny a rozvíjet se nemohly. Zdá se mi v pořádku, bude-li velká část projektů zaměřena na úpravy sborových budov. Evangelíci jsou, dle mého, přehnaně útlocitní – církev prý je především společenství, a ne budovy. To chápu, ale někde se scházet musíme. Nicméně souhlasím s prodejem budov nevyužívaných.
Jan Kirschner, presbyter ČCE, stavař a publicista

Domnívám se, že mnohým rozvojovým či diakonickým projektům peníze z „restitučních náhrad“ velmi pomáhají. Peníze pro rozvojové projekty ČCE a Diakonie jsou potřebné a mohou pomáhat nastartovat dobré záměry. Problém však začal mnohem dříve, v r. 2012 a 2013 při přijetí zákona č. 428 o majetkovém vyrovnání s církvemi. Nesouhlasím s postojem V. Klause st. o tom, že peníze samotné nejsou ani „čisté“, ani „špinavé“. Křesťané nejsou jenom ekonomové a i původ peněz musí být pro ně důležitý. Myslím, že ČCE se nechala vmanévrovat do postavení příjemce věcně nedefinovaných „restitučních náhrad“. Většina z nás ví, že oproti např. římským katolíkům naše komunisty zcizené majetky jsou malé až zanedbatelné. Nebo si necháváme zaplatit za ústrky, trápení, diskriminaci a útlak v minulém režimu? Ty přece i Ježíš Kristus v evangeliích předpokládal…Dobře vím, že peníze na postupný rozjezd samostatného hospodářského života církve jsou důležité. Nemyslím si však, že se měla ČCE schovávat za katolíky při jednáních se státem a ještě mnoho let „restituční“ náhrady přijímat. Proč ten termín používáte?
Postupně klesající příspěvek na podporu činnosti – ano! „Restituční“ náhrady – ne! Tato současná hra se slovy velmi znevěrohodňuje ČCE v očích veřejnosti. A že hřích plodí další hřích, to vidíme na jednáních o zdanění těchto náhrad.
Jan Sláma, stavební inženýr

Příspěvek byl publikován v rubrice Téma. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.