Jubilejní přání a povzbuzení pro Českobratrskou církev evangelickou

100 let(ČB 12/2018) V září v Pardubicích a v prosinci v Praze si připomíná Českobratrská církev evangelická událost, která se stala před sto lety – spojením dvou reformačních větví, kalvínské a luterské, tehdy, v nově vzniklé Československé republice, vykročila na cestu své služby a svědectví. Účastníci této historické události, zástupci sborů obou vyznání, věděli dobře o pokorné a služebné podstatě Kristovy církve. Má v dějinách přinášet radost evangelia i hloubku Božího tajemství. Před sto lety stejně jako dnes.

Poslechněte si článek:

Nedlouho poté, v říjnu roku 1919 vznikla Husova československá evangelická fakulta bohoslovecká pro vzdělávání kazatelů, kteří měli v nové církvi sloužit. Počty studentů rostly a učitelský sbor se postupně doplňoval. Tato škola, dnes Evangelická bohoslovecká fakulta v rámci prestižní Karlovy Univerzity v Praze, je tu stále, a s dobře vybaveným učitelským sborem. Jen zájem o studium si mladá generace dnes víc promýšlí, i poněkud zanedbává.

Církev i dnes potřebuje a má vzdělané kazatele, díky za to, že i kazatelky. I to se ve století ČCE podařilo. Pravda, s cílem, aby pastýři, katecheti, svědci, zpovědníci byli všichni. Slovem „Kristovi služebníci“ a „správci Božích tajemství“. Je to zřetelný odkaz apoštola Pavla: „Proto ať nás všichni pokládají za služebníky Kristovy a správce Božích tajemství. Od správců se nežádá nic jiného, než aby byl každý shledán věrným.“ (1K 4,1–2)

Pro celé křesťanstvo platí trvale, co připomněla reformace a co obsahuje zdravá tradice církve od počátku. Kristovo slovo má být věrně zvěstováno a svátosti řádně vysluhovány. Kazatel ať nehledá opěrný bod v množství titulů, v intenzitě duchovních prožitků, v množství sympatizantů ani ve vzduté vlně filosofických a politických proudů. Duchovní zdraví křesťanské církve v každé době souvisí s tím, zda v ní slouží, kážou, pastorují, vyučují, naslouchají pokorní Kristovi služebníci a odpovědní správci Božích tajemství. Všechno ostatní, tedy vzdělání, rozhled, charisma, postavení, jsou jen vítaní pomocníci tohoto náročného a krásného povolání a poslání.
Buďme při letošním neokázalém jubilování vděčni za naše minulé i současné kazatele. Přitom však nezapomínejme, že ke svědectví evangelia jsme stále voláni všichni.

Zástupci luterských a kalvínských sborů před sto lety v Praze dobře věděli, že nově spojená církev se jménem Českobratrská církev evangelická není jen nový sociologický útvar v nově vzniklém státě. Měla být především společenství a místo Boží chvály s výmluvnou a oslovující tichostí služby svému okolí; měla být církev. Tak to připomíná žalm 65: „Ztišením se sluší tebe chválit, Bože. Blaze tomu, koho vyvoluješ a přijímáš, aby směl pobývat ve tvých nádvořích. Tam se budeme sytit dary tvého svatého chrámu.“ Tento atribut sluší církvi v každé době.

Jakou podobu služby a svědectví „staronová“ ČCE přijala? A záleží vůbec na vedení a struktuře církve, na bohoslužebné agendě, na místu, chrámu nebo modlitebně? Zajisté, i toho se ČCE odpovědně odvážila, bezpochyby s vědomím toho, co pověděl Ježíš v rozhovoru se samaritánskou ženou: přichází doba, v níž bohoslužba i každá další služba církve se bude moci konat kdekoli, bude-li prostoupena pokorou v duchu a v pravdě. A rozmanitost formální i místní tu máme dodnes, takřka v bezpočtu denominací. Žít i po stu let v církvi z této Ježíšovy iniciativy, naplněné láskou a odpuštěním, je vzácné a trvalé dědictví. To je žalmistou zmíněné „sycení“ vyhládlých lidských bytostí v našem duchovně zchudlém světě, ač materiálně bohatém a plýtvajícím. To potřebujeme v církvi na cestu dál.

Při setkání se skupinou mladých členů naší církve se ozvala otázka: jakou vizi a program byste ČCE přál? Století ČCE zahrnuje nejméně čtyři generace těch, kteří do ní patřili a patří. Všechny tyto generace prožívaly dění a proměny společnosti, které kladně i záporně pronikaly do jejich životů. Jizvy toho všeho si neseme na sobě dodnes. Přesto věřím, a z toho se raduji, že nakonec neměly sílu vyvrátit evangelium z jeho životadárných kořenů. Je to sám milostivý Bůh, který ve své moci a svobodě, lásce i soudu je v církvi stále při díle. Ujímá se i dnes „náboženského“ i „nenáboženského“ člověka. Nenutí; jen zve, oslovuje, čeká, přijímá. To je ona zásadní „jinakost“ Boží proti všem silám, systémům, programům filosofickým, politickým a kdo ví jakým ještě, které vytváříme v dějinách my lidé. V prostředí silového Božího pole bychom chtěli žít i dnes.

7331k0Dnes se často připomíná program tzv. „celoživotního vzdělávání“. Pro křesťana má, tak si to připomínám, podobu obsažné Kristovy výzvy, přání a povzbuzení: „Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce; a naleznete odpočinutí svým duším.“ (Mt 11,29) Takového programu pro budoucnost bych se přidržel. Obsahuje výmluvnou tichost s odvahou pokory ve službě Kristova evangelia. Dnes, zítra, v každé době.

Josef Hromádka, emeritní synodní senior

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Slovo. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.