Strategické plánování

ZDSC_0189(ČB 12/2018) Na strategické komisi, jejíž jsem členkou, jsme se domluvili, že bude dobré, když někdo z nás napíše, jak vidí tuto práci, a proč vůbec se něco takového jako strategický plán ČCE tvoří. Občas zaslechnu, nebo si přečtu o tom, že dělat v podmínkách církve něco tak světského, jako je strategické plánování, že je nesmysl. Naprosto tyto výroky nechápu. Vždyť přece každý člověk, každá rodina, každý spolek, každá obec, město i každý farní sbor musí plánovat. Co bude – zda koupím auto, nebo začnu stavět dům, nebo si pořídím dítě, zda budu chodit aktivně do evangelického sboru a co všechno jsem v něm ochotný udělat.

Poslechněte si článek:

Zda povedu náboženství, půjdu na brigádu, nebo jak vysoký si dám příkaz k platbě na podporu svého sboru… O tom všem uvažujeme na úrovni svého života a podobně bychom měli plánovat na úrovni svého sboru, své církve. Mluvit o tom, jak vidíme svou budoucnost, zda náš třeba zatím samostatný sbor jím zůstane i nadále, zda budeme schopni vybrat ze svého středu takové množství peněz, abychom si mohli dovolit mít vlastního faráře, zda budeme jako společenství dost vstřícní a otevření, aby se nově příchozí nebáli vzít za kliku naší fary a našeho kostela.

Dědictví minulosti
Mám mnoho za zlé minulému socialistickému režimu, ale stále více si uvědomuji tu zákeřnost pomalých postupů, kterými systém dosáhl velkých věcí – však se také dobře učil od jiné – nacistické totality: Sebereme církvím majetek a nabídneme jim za to vyplácení duchovních. Sice mizerné, ale přece jen jistoty, a to bez práce, bez nutnosti počítat na sborech korunku ke korunce na farářské platy. A zároveň totalitní systém utáhl šrouby – zavedl církevní tajemníky, dohlédl na to, aby se děti věřících nedostaly do škol a tak dále a tak dále. Tímto cíleným letitým postupem se dařil tlak na umenšování sborů. Zároveň v této době bylo paradoxně jednodušší vytvořit nové kazatelské místo – stát je zaplatil. A tak se ustavily sbory i tam, kde dříve nebyly. Faráři byli skromní a věděli, že když si vyvolí cestu dosvědčování evangelia, že přijímají velmi nelehký způsob života a zároveň byla často jejich práce vyjádřením protestu proti režimu.

Odpovědný dnešek
Ale dnes je doba jiná. Z našich velkých prvorepublikových sborů zbyla většinou tak desetina členů a všem našim staršovstvům nezbude nic jiného než objektivně zhodnotit přítomnost a připravit se na budoucnost – pro své děti, pro své vnuky.

Odpovědný přístup znamená odpovědné plánování – a je zcela jedno, zda naší představě budoucnosti, ke které bychom rádi směřovali, budeme říkat strategický plán, či jinak. Do plánování patří realistické zhodnocení přítomnosti a optimistické nastavení budoucího směrování. Trvám na tom optimistickém nastavení – vždyť i sloučení dvou sborů, nebo převedení malého sboru pod ochranná křídla sboru většího jako kazatelská stanice může být nakročení dobré a optimistické. Může dojít k vydechnutí a úlevě – od urputného boje za nezávislý sbor – po klidné využití možností širšího společenství.

A základem všeho je komunikace – mezi sbory, mezi jednotlivými staršovstvy, které nutně potřebují spolupracovat, když chtějí třeba společně povolat jednoho faráře. Vždyť tím, že se budu zajímat o to, jak žije sousední sbor, jaké má priority a plány, že se budeme navzájem poznávat a občas konat společné akce a staršovstva – tam můžeme do budoucna najít společnou cestu.

Optimistický výhled
Strategický plán nám má pomoci se podívat do budoucna a připravit se na to, co nás čeká za deset či více let. Nejen po stránce finanční – už dnes si můžeme spočítat, že sbor, který ze svého středu nevybere v budoucnu alespoň půl milionu korun na fungování sboru, tak nebude mít šanci na vlastního faráře. To je jedna stránka mince – druhá je ta, že musíme pracovat na větší aktraktivitě farářského povolání, aby mladí lidé měli zájem tuto práci vykonávat. Úkolem nás starších je nejen přivést své děti a vnoučata ke Kristu, ale také je ponouknout (v případě, že rozpoznáme obdarování) k odvaze vykročit na cestu nesení evangelia. A dalším naším úkolem je nebát se mluvit o tom, že nás církev prostě něco stojí a že je běžné a přirozené dát měsíční příkaz pro svůj sbor – vždyť i student, který pošle svému sboru měsíčně 50,- Kč (což je v Praze jedno pivo), tak tím vyjadřuje sice symbolickou podporu, ale silnou sounáležitost s částečkou církve Kristovy. A o její fungování nejen dnes, ale i za dalších sto let by nám mělo především jít. Ať již se strategickým plánem nebo bez něho.

Nakonec pozvánka
Koho plánování a vůbec budoucnost naší církve zajímá, přijďte si o tom společně promluvit 1. února 2019 v 17 hodin na konferenci ke strategickému plánu do auly Pedagogické fakulty UK.

Eva Zadražilová, členka Strategické komise ČCE

Příspěvek byl publikován v rubrice Moje církev. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.