Jméno jako vyznání

roseta(ČB 12/2018) Českobratrská církev evangelická není původní jméno, které generální sněm odhlasoval. Po konzultaci se státními orgány bylo definitivně stanoveno až v roce 1919. I přes lidské zmatky se ale zřejmě podivně prosadila Boží prozřetelnost, neboť toto jméno v sobě zdařile snoubí touhu po syntéze domácí i světové reformace. A skutečně – třebaže v samém počátku se sjednocená církev až příliš snadno přenesla přes rozdíly mezi jednotlivými reformačními vyznáními – brzy začala drobná práce na tomto unionovaném programu, práce, která trvá až do dneška a stále neskončila.

Poslechněte si článek:

Slovo „českobratrská“ odkazuje k dědictví české reformace, tj. k husitství a zejména ke staré Jednotě bratrské. Dá se také říct, že ono českobratrství v sobě obsahuje přihlášku k Bratrské konfesi (1535) a k České konfesi (1575). Slovo „evangelická“ nás zase spojuje s reformací světovou, s luterstvím a s reformovaným protestantismem. Po této stránce nám připomíná, že se hlásíme i k Augsburskému vyznání (1530), hlavnímu luterskému vyznavačskému spisu sepsanému Filipem Melanchtonem, a k Druhé helvetské konfesi (1566), zdařile koncipované curyšským nástupcem Huldrycha Zwingliho Heinrichem Bullingerem.

Toto ambiciózní rozkročení mezi hlavní větve reformace ukazuje na nemalý ekumenický potenciál českých evangelíků, který ještě podtrhuje ono zdánlivě samozřejmé slovo „církev“. Církev jako shromáždění povolaných, církev Páně, to jsou nejvlastnější duchovní kořeny i té „naší“ církve. V přesném slova smyslu arci církev není „naše“, nýbrž Ježíše Krista. To je hlavní důvod, proč si ji nemůžeme privatizovat, ale její existenci máme vždy vnímat jako služebnou. Reformační konfese nejsou autorita prvořadá, nýbrž odvozená. Tou prvořadou je apoštolská autorita, resp. Kristus sám.

Podobně jako každý den či aspoň každý týden máme čerpat ze slova Božího, tak se aspoň při některých příležitostech stojí za to začíst i do některé z našich konfesí. V něčem jsou nám už bezpochyby vzdálené, hlavně svým jazykem, ale v něčem se mohou ukázat překvapivě čerstvé a podnětné. A možná jejich četba roznítí touhu po nových vyznavačských postojích a výpovědích, bude-li to zapotřebí. Coby českobratrští evangelíci však na to nejsme a ani nesmíme být sami. Nejblíže máme ke Společenství evangelických církví v Evropě, tzv. Leuenberské konkordii, která sdružuje církve luterské, reformované, unionované, metodistické a valdenské (spolu s valdenskými mají českobratrští evangelíci v rámci ekumeny postavení jedinečné, neboť jejich reformace předcházela Lutherovu vystoupení). Řada textů k důležitým otázkám víry (jako např. ke svátostem) vzniká právě zde. Jsme rovněž členové obou konfesijních svazů, jak Světového společenství reformovaných církví, tak Světového luterského svazu. To jsou hlavní naši partneři a nejbližší spolupracovníci.

Ale na místní úrovni našich sborů nacházíme bratry a sestry snad mezi všemi, kdo se hlásí ke Kristu, určitě i v církvi římskokatolické. Doba pokročila, teologický dialog přinesl vyjasnění řady sporných otázek, a dnes více než dřív jsme se přiblížili Komenského touze, abychom sloužili své vlasti milé „jedním ramenem“. Však se tak děje nejen na úrovni místních společenství a mezi jednotlivci a rodinami, ale i ekumenickou spoluprací v České biblické společnosti, ekumenicky pojatým kaplanstvím v armádě, vězeních a v nemocnicích a v dalších sférách.

Přesto má smysl přemýšlet i nad svou vlastní vyznavačskou tradicí. Na koho navazujeme, k čemu nás to vede, co je pro nás důležité. Jsme církev historicky ukotvená, máme smysl pro kontinuitu, posloupnost generací víry není pro mnohé evangelíky nic neznámého či okrajového. Zároveň však přemýšlíme na více rovinách o „nové orientaci“, o tom, jak evangelium věrohodně zvěstovat a utvářet dnes.

Českobratrská církev evangelická nese jméno, které je samo o sobě dobrý program. Není důvod toto jméno měnit, jakkoli existují alternativy, které mají svoji váhu. Spíše je třeba měnit sebe – podle evangelia. Prosit o rosu shůry, vláhu Božího slova, aby se i ta naše zahrádka Páně uprostřed Evropy znovu zazelenala a vydala další plody víry, lásky a naděje.

Martin T. Zikmund

Příspěvek byl publikován v rubrice Téma. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.