Sbory s původní luterskou liturgií. Zpívané části, umístění a původ (2)

Český bratr 8/2012.

Při popisu pořadu bohoslužeb v původně luterských sborech Českobratrské církve evangelické a jeho srovnání se slovenskou luterskou liturgickou praxí se otevírá několik zajímavých otázek, jimž bude věnován dnešní text.

Absence zpěvů ordinaria
Blíže sledované sbory na našem území (Vsetín, Pržno, Frýdek-Místek) neužívají na rozdíl od slovenské praxe většinu zpěvů ordinaria, tedy částí s celoročně neměnnými texty (jen v Pržně se recituje Sanctus a stejně jako ve Frýdku Agnus Dei). Zachoval se zde tedy pouze určitý okruh liturgických částí. Příčiny jsou těžko rozpoznatelné a je jich pravděpodobně několik: zásadní roli hrál jistě odpor ke katolickým prvkům, odpověď však může být skryta i v zastřené otázce konkrétních agend, které slovenští kněží přinášeli na Moravu. Již v 19. století totiž na Slovensku existovaly bohoslužebné pořádky bez částí ordinaria (například Agenda z roku 1867), u německých luteránů na Slovensku dokonce můžeme takový vliv racionalismu sledovat už od poslední čtvrtiny 18. století, jak nám svědčí kniha Jána Petríka Dejiny slovenských evanjelických a. v. služieb Božích. Třetí vydání vsetínského zpěvníku z roku 1909 však ukazuje, že ve Vsetíně se až do sloučení církví pravděpodobně ordinarium provozovalo.

Dodnes zpívané části
Shrneme-li všechny části liturgie, které se ve sledovaných třech sborech (mimo písně) zpívají, dospějeme k následujícím: introit, úvodní antifona, liturgický pozdrav, úvodní kolekta, malá doxologie (tedy zpěv „Sláva budiž Bohu“), ustanovení večeře Páně, závěrečná antifona, závěrečná kolekta a áronské požehnání, příležitostně pak slavnostní žalm. Ve starších záznamech vsetínské liturgie je zachycen též zpívaný otčenáš, charakterově spřízněný s úpravami ostatních liturgických zpěvů. Dnes se však již ve všech sborech zpívá otčenáš husitský.
Stejně jako vynechání částí ordinaria jsou i dnešní pořadí a podoba liturgických zpěvů důsledkem dlouhého vývoje, byť by se někdy mohlo zdát, že jsme svědky jakýchsi nedávných, omylem vzniklých přesunů v posloupnosti bohoslužby. Zásadní otázkou v tomto ohledu je, zda a případně kdy se vývoj na Slovensku a na Moravě oddělil.

Tradice liturgie ve slovenských agendách
Slovenští luteráni stejně jako moravští a slezští evangelíci odvozují svou liturgii od luterského kněze, spisovatele a hymnografa Jiřího Třanovského (1592–1637). Přestože Třanovský nevydal agendu, lze z jeho kancionálu vyčíst dobový pořádek bohoslužeb na Slovensku, který se – jak shrnul Ján Petrík – opírá o tehdy platné hornotrenčianské zákony z roku 1580 a wittenberskou agendu z roku 1564. Kromě písňově prováděného ordinaria, čtení a písní obsahuje specifické, dále přebírané části: introitus „Nejsvětější“ a „Ó Ježíši“ a versikuly, zvané dnes antifony. Kodifikace ve smyslu tištěné agendy se tento pořádek dočkal až v Krmanově agendě z roku 1734. V 19. století panuje na Slovensku vlivem liberalismu a racionalismu obrovská různost v provádění bohoslužeb, přesto se zdá, že „tradiční“ (Krmanův) pořádek hrál stále významnou roli. Nejvýrazněji se k němu vrací na počátku 20. století Baltíkova Agenda, to jest pořádek práce církevní vydaná v Budapešti roku 1904, jejíž tradiční duch se projevuje právě i v tom, že obsahuje ordinarium. Pro pastorální konferenci v Pukanci v roce 1911 byl vykonán průzkum zjišťující bohoslužebnou praxi v jednotlivých slovenských sborech, který potvrdil nejednotnost v počtu čtení, pozdravů, užívání antifon a kolekt. Na základě tohoto výzkumu byl sestaven návrh nové agendy, jenž byl později s drobnými změnami schválen. Je základem pro dnešní podobu slovenské liturgie.

Otevřená otázka původu valašské liturgie
Která agenda však měla největší vliv na provozování liturgie na Valašsku těsně před spojením církví v roce 1918 (a tedy před přerušením přímého slovenského luterského vlivu) je těžké soudit. Pořádek částí i znění úvodu ke kolektě a také doba vzniku ukazují k agendě Baltíkově. Bližší pohled by snad poskytlo podrobné zkoumání původu a působišť farářů přicházejících ze Slovenska na Valašsko. Jelikož se ve vlastnictví farářů a varhaníků ČCE dochovaly slovenské agendy a jiné liturgické materiály především z první poloviny 20. století, je jisté, že k úplnému oddělení od slovenského vlivu nedošlo, že pouze začal mít již zcela individuální charakter.

Eliška Baťová

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Cesta k novému zpěvníku. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.