O modlitebně v Truhlářské ulici

Truhlářská 8, Praha 1

(ČB 1/2019) 15. října loňského roku odezněla v plně zaplněných prostorách Klubu za starou Prahu v Juditině věži přednáška Mgr. Marty Procházkové, nazvaná „Neznámá toleranční modlitebna v Truhlářské 8“, věnovaná historii i současnosti tohoto domu na Novém Městě, ve kterém se nacházela toleranční modlitebna pražských evangelíků. Vedle členů klubu se zde sešli i členové Spolku přátel Petrské čtvrti a pražských evangelických sborů a rovněž další zájemci o pražskou historii.

Poslechněte si článek:

Přednáška zasadila příběh domu v Truhlářské ulici, stojícího na gotických základech, do souvislostí s formováním pražského evangelického sboru po vydání tolerančního patentu v roce 1781. Vznikajícímu sboru napomohly, přes všechny obtíže, tři příznivé okolnosti. Jednak to byl vznik německého vojenského sboru pod patronací generála Dagoberta von Wurmsera záhy po vydání patentu. Jeho rychlý vznik byl umožněn dnes málo známou skutečností, že již před vydáním patentu byli nekatolíci v zemi tiše trpěni, pokud šlo o cizince – odborníky nebo vojáky. Vojenský sbor postupně i s dalšími evangelíky se zprvu scházel v generálově Morzinském paláci na Malé Straně. Velkou podporou vznikajícího sboru byl jeho člen, architekt Josef Wirch, v jehož hostinci u Černé růže se evangelíci rovněž scházeli a bývali tu ubytováni. Nemenší roli hrála podpora a povzbuzování ze strany slovenských evangelíků. Za všechny zmiňme bratislavského faráře Michala Institorise Mošovského, na jehož doporučení do Prahy již roku 1782 přišel mladý kazatel Matěj Markovic.

Vznik evangelického sboru

komise „Truhlářská“

Vzhledem k tomu, že v Praze samotné byl ohlas Tolerančního patentu poměrně slabý, vznikající sbor zahrnoval i rodiny z širšího pražského okolí a k jeho vytvoření se spojili evangelíci obou tolerovaných vyznání, augsburského (a.v.) a helvetského (h.v.). To sice v budoucnosti vedlo k určitým potížím, ale v dané chvíli, po přihlášení i několika rodin německých, bylo dosaženo požadovaného počtu přes 100 rodin a sbor mohl být založen. V roce 1784 se zakoupil dvoupodlažní dům v Truhlářské ulici a proběhla jeho klasicistní přestavba tak, aby mohl sloužit potřebám sboru. Ze sálu v patře – dosud tančírny – se zřídila modlitebna pro 300 osob, ve zbývajících prostorách domu byly upraveny byty kazatele, kostelníka a kantora.

Odchod věřících do vhodnějších prostor

V letech 1785–1790 užíval modlitebnu i německý sbor, což podtrhuje ekumenický rozměr společenství, které se kolem tohoto domu vytvořilo. Markovic byl oblíbený, kázal v obou jazycích a podporoval myšlenku spojení obou sborů. To se ale nestalo, naopak sbor se začal dělit. Němcům se v roce 1790 podařilo získat vlastní prostory v kostele sv. Michala v Jirchářích, v letech 1803–1808 se stále početnější helvetsky orientovaní členové pokusili o vytvoření vlastního sboru, ale neúspěšně. Pražský sbor h.v. se osamostatnil až úsilím B. V. Košuta v roce 1846, ale i pak oba sbory modlitebnu v Truhlářské sdílely. Tak to bylo až do roku 1850, kdy byl zakoupen kostel sv. Klimenta. Modlitebna v Truhlářské však zůstávala pro rostoucí sbor stísněná. Jak dokládá projekt z roku 1855, uvažovalo se o přístavbě dvou pater domu a kaple v sousední proluce. Pak se ale našlo lepší řešení. Po zrovnoprávnění evangelíků roku 1861 protestantským patentem získal sbor a.v. v roce 1863 salvátorský kostel. Nevyužitý prostor v Truhlářské byl pak pronajat a v roce 1905 prodán. Lavice z modlitebny našly nové uplatnění v kostele v Libčicích nad Vltavou, kde slouží dodnes.

Dnešní neutěšený stav domu

Další osudy domu nejsou detailně známé. Nějakou dobu tam sídlila laboratoř Pražských vodáren, byl tu depositář Národního muzea, po dobu průzkumu na náměstí Republiky tu měli sídlo archeologové. Dům pak zůstal prázdný a nevyužitý a tak jej v únoru 2014 našli Marta Procházková s Markem Fajmanem; při srovnání s rytinou z roku 1861 téměř nezměněn. Dům je kulturní památka a patří v současnosti městské části Praha 1. Nabízí se lákavá myšlenka, že by takový objekt v centru Prahy mohl posloužit ke zřízení evangelického muzea, které naší republice na rozdíl od okolních států citelně chybí a bylo by možno v něm shromažďovat neužívané cenné předměty z evangelických kostelů a farních knihoven.

přednáška v Juditině věži, Praha 1

Objev modlitebny i myšlenka vzniku muzea vyvolaly velký zájem nejen u nás, ale i v Německu. Roku 2016 vznikla při synodní radě ČCE komise „Truhlářská“. Ta navázala kontakt se Spolkem přátel Petrské čtvrti, zahájila průzkum salvátorského archivu a spojila se s architektem, který zpracovával studii rekonstrukce domu. Zejména však byla zahájena jednání s Městskou částí Praha 1, zatím ale bez výsledku. Členové komise také měli možnost navštívit některá evangelická muzea v zahraničí. Velkou inspirací bylo zejména muzeum v Budapešti, které sídlí v budově podobné domu v Truhlářské a zahrnuje mj. knihkupectví a přednáškový a výstavní sál.

Co dál?

Marta Procházková ukončila svou přednášku s nadějí, že v blízké budoucnosti se podaří najít shodu s úřady a vymyslet pro dům v Truhlářské ulici důstojné uplatnění, připomínající minulost i současnost české reformace. Referát, zpestřený drobnými příběhy z historie sboru a doplněný řadou ilustrujících obrázků, vyvolal více než hodinovou diskusi a pro zájemce o pražskou historii byl nepochybně významná kulturní událost.

Komise „Truhlářská“, zaštítěná spoluprací se sborem v Praze 6-Dejvicích, připravila v jubilejním roce 2018 pro veřejnost kromě představení domu v Truhlářské i připomínku tolerančního období obecně.

Díky grantu ČCE se mohly vytvořit i informační materiály, které se použily i na mezinárodní konferenci „Dialog uprostřed Evropy“ v Brně, na synodu, při oslavách v Pardubicích a jinde. Vznikla také skládačka domu v Truhlářské, která byla představena v rámci dílny pro děti v Pardubicích a poslouží pro nedělní školu. Jiným významným počinem bylo vydání souboru 13 pohlednic „Toleranční modlitebny v kraji středočeském“. Navazuje na obdobnou dřívější publikaci, věnovanou sborům na Vysočině, a je určen všem zájemcům o historii naší církve a její památky.

Jan Mašek