V kostelních křeslech

(ČB 2/2019) Je psáno: „Jedno tělo a jeden Duch, k jedné naději jste byli povoláni; jeden je Pán, jedna víra, jeden křest, jeden Bůh a Otec všech, který je nade všemi, skrze všechny působí a je ve všech.“ (Ef 4,4–6)

Jak je vůbec možné, že by se štěpili ti, kteří jsou spojeni tak nosnou myšlenkou? Jsme holt hodně svébytní. A neposlušní. Co člověk, to názor, už samo to slovo „jednota“ působí zmatky a člení nás.

Poslechněte si článek:

Existuje ovšem „jednota v různosti“. To je, oč tu jde, to je jádro věci – jednota ano i ne; dnes by se řeklo názorová pluralita. To však není totéž co bezedná volnost postojů. Když jeden je pro trest smrti a druhý je proti, to prosím názorová pluralita není. A už vůbec ne jednota v různosti.

Vypadá to ale, jako kdyby ta spojující myšlenka nestačila. Jako kdyby potřeba štěpit se, vymezovat, stála výš. Přitom po staletí trvající střet katolíci versus protestanti je najednou spíš v pozadí. Mrzí nás sice, ale na něj jsme zvyklí. Nějak ty odlišné pohledy respektujeme a snažíme se přátelit. A taky se nám to leckdy daří.

Uvnitř vlastní církve

Katolíci stranou; jakpak je to uvnitř ČCE? Jedna protestantská církev, jsme tím pádem jednotní? „Doba je jiná, všechno se mění, dnes jenom blázen pro pravdu žije, pravd bylo mnoho, teď jsou zas jiné…“ Opravdu výstižně a výtečně k této záležitosti napsal v minulém čísle Petr Jan Vinš; těžko už něco objevného dodat.

Takže jak? Držet se dávných tradic? Nebo odhodit taláry a jít s dobou? Mluvit do zkalené politiky, nebo si babišů radši nevšímat? Vyjadřovat solidaritu gayům, nebo podporovat výlučně pouta mužů a žen? A proč se ty peníze musely poslat zrovna na opravu tamtoho kostela, když tam přijde osm lidí, a ne nám? A proč ta naše synodní rada musí psát ke všemu „prohlášení“? Ba co víc – jak může má církev vyjadřovat solidaritu s uprchlíky, když nás ohrožují terorismem??? Sváry, které se ukazují až poslední dobou, mají, zdá se, daleko větší razanci než stará známá protikatolická averze. Strach z uprchlíků nebo třeba politická náklonnost jsou dnes témata, která vřou a vášně budí daleko více než třeba přístup katolíků k večeři Páně. Ale proč? Protože jsou vnitrocírkevní? „Jak si tohle může myslet můj bratr?“

Já bych skoro doufala, že křesťanské příslušnosti se tyhle různice týkají spíš jen zdánlivě. Je to tedy malér, nebo není?

Debatujme

Tak především: Je dobře nemlčet. Ale to se přece v naší církvi děje! V liberální a demokratické ČCE se debatuje! Sporným tématům se věnujeme, ať s názorem takovým, nebo opačným… Není to žádná horká kaše. Co nás pojí, je přinejmenším snaha věci rozuzlit. Pojí. Troufám si tedy říct, že skutečné „rozdělení křesťanů“ – v naší církvi – se tímto neděje. Ne však, že by nás to neohrožovalo. Pozor na to, abychom svůj názor, ať na prezidenta republiky, nebo třeba na tu homosexualitu, nepovažovali za ten pravý „křesťanský“.

Nicméně – věřím, že do řečené různosti pod jednou střechou se vejdeme a že ta jednotící myšlenka má pořád navrch. Že se tu neštěpí ani tolik křesťané, jako spíš lidský houf na začátku 21. století; to že jsou dotyční přitom křesťané, je spíš vedlejší. Houf zkrátka různé názory mít musí; věřme jen, že ta liberální, demokratická a právě i názorově otevřená evangelická církev ty z houfu pojme všechny. Kostelních křesel je dost, jen aby se obsazovala. Pán Bůh nám pomáhej.

Jana Plíšková