Dozvuky strmilovského kempu

Český bratr 8/2012.

Mladí krajané odjížděli domů plní zážitků.

Mládežníci z Bohemky nebyli v Čechách většinou poprvé. Někteří zažili před lety dětský tábor v Bělči, jiní tu byli na návštěvě u příbuzných. Z kempu Pod jednou střechou, který pořádá celocírkevní odbor mládeže, odjížděli plni zážitků. Před dlouhou cestou domů přijal skupinu v pondělí 16. července synodní senior Joel Ruml.

Ola a Dima Sverdlovi, Ihor Žikol, Viktoria Šinkarenko a Vitali Krivoručenko se tvářili, že by na kempu mládeže vydrželi i déle než jeden týden. Naznali, že je kurz ovlivnil svou náplní, zajímavými workshopy a atmosférou. Pro dívky letos kemp nabízel taneční dílnu, pro hochy kurz sebeobrany a přežití, pro všechny možnost kurzu biblického.

Něco z autentických výpovědí:
Vitalij: „Jsem z rodiny Jančíků a předávám pozdravy. Ve Strmilově se mi moc zalibilo. Bylo to dobry. Byl jsem v Čechách už jako dítě, dvakrát na táboře v Bělči.“

Ola: „Bylo nás ve Strmilově 55 mládežníků a pět vedoucích. Jsem teď na studiích, kde mluvím pořád ukrajinsky nebo rusky, domů přijíždím tak dva dny na měsíc. A teď najednou čeština. První den si říkám v hlavě všechno ukrajinsky, ale je třeba to ven dostat česky! První den mně to bylo těžko, ale pak už to bylo dobrý. Měli jsme tam Štěpána Grolla a ten mluví moc rychlo. No, nakonec jsme rozuměli už i jemu. Byli jsme na různých dílnách, něco pro duši, něco pro tělo. Já jsem chodila na biblickou dílnu, zpracovávali jsme začátek Bible. Adam a Eva. Natočili jsme k tomu i video jako stínohru a to byla bomba. Všichni to říkali. Bude to pak asi na webu mládeže, to se podívejte.“

Viktoria: „Bylo to moc hezký, disciplina super. Zkoušeli jsme floorwork, tanec na podlaze. Pak také taneční improvizace ve dvojicích, v sobotu jsme měli vystoupení. Prý to bylo překrásné.“

Dima: „Studuju a pracuju na stavbě. Neni to lehky. Jsem moc rád, že mám možnost přijet a odpočinout a pobavit se. Být s českýma lidma, dostat se do světa a kouknout se, jak tu lidi žijou. Takový kurz pro mládež je podle mě to nejlepší, co může bejt. Program na celý den. Doma se chci od podzimu věnovat trochu práci s dětmi. S Petrem Brodským se domlouváme. Počasí bylo taky dobré – ani moc slunce, ani deště nás moc nezalejvaly.“

Ihor: „Jsem z Bohemky, sloužím v armii. V Čechach jsem úplně poprvé. Ve Strmilově se mi políbilo. Bylo dobře. Učili nás, jak pomoct medicínsky, taková první pomoc. Taky samoobrana, či jak vy říkáte, sebeobrana. Nejlepší bylo „Přežití“. To nás vyložili v lese v jedenáct v noci, my potom šli a měli dojít zpátky do Strmilova. Podle cesty, podle karty (mapy). Dima s Vitalikem šli úplně na druhou stranu. Neměli totiž kompas. Tak to pěkně obešli kolem dokola. Naštěstí je nakonec našli a zabrali autem.“

Od skupiny se oddělila Jana Švačič, jejíž kořeny jsou v Bohemce a Pervomajsku. Nevrátila se hned domů do Charkova, ale přijala pozvání do rodiny Leoše Valenty a strávila ještě čtrnáct dní v Jihlavě. Doma si zařídila kurz češtiny a je pozoruhodné, jak dobře se naučila česky.

Jeli by za rok zase? „Jeli, rádi bychom jeli, ale ve staršovstvu v Bohemce se rozhodlo, že pojedou zase jiní. Mládeže je hodně a je potřeba se vystřídat, nemůžou jezdit pořád jedni a ti samí,“ dodává moudře Ola. „Jsi na facebooku? Já si tě najdu,“ byla prý nejčastější slova při loučení. Co ještě v Praze stihli? Pracovní oběd, odpolední program, trošku nakupovali před odjezdem a ráno se vydali na třicetihodinovou cestu domů. Dima to shrnul stručně: „Kemp byl sedm dní, ale teď je o čem přemýšlet a na co vzpomínat na dlouho.“

DaZ

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Ekumena žije. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.