Z Boratína do Přelouče

(ČB 2/2019) Cesta Milana Balabána od kolébky ke hrobu byla cesta klikatice – počínající se v obci, kam byl jeho otec farář evangelickou církví zavanut, aby působil mezi evangelickými Volyňáky (1927–1937). Cosi ex-centrického jako by mu tak sudičky přisoudily, ještě než poprvé zamrkal. Oficiální struktury nejrůznějšího druhu mu nebyly srdeční záležitostí; a proč taky, když nadbytek radosti způsobuje už kvetení vinného kmene… proti všemu a všem – takový zas ale nebyl, to by se jinak neúčastnil ekumenického překládání Starého zákona. Ale vedl si svou a také si vysloužil odnětí státního souhlasu, onu podivnou poctu (1974).

Poslechněte si článek:

Hned několikerým způsobem se mu plnila touha po hloubkách a jako by si po svém přetvářel své pietistické rodinné kořeny. Plavba hlubinami hebrejského myšlení v tichu pracovního koutku žádala jinou námahu, jinak voněla a slibovala jiné cíle než prodírání temnotami pražských kanálů v létech chartistických. Přece jen však temnoty režimní byly krutější, byly to protrpěné temnoty ducha i údery železné pěsti. Dostaly odpověď ve zvláštním a riskantním podnikání. V podobě „hospodských univerzit“ při rozhovorech s dalšími manuálními pracanty anebo v podobě starozákonního semináře, který tento jeho duchovní otec považoval za „spermobanku“ vzdělanosti.

Politický zvrat v roce 1989 přinesl i obrat profesní: namísto sestupování do podzemí vystupování do pater fakultních – filosofických i teologických. Na obou fakultách se roku 1990 Milan Balabán coby religionista usídlil. Z časů minulých měl ke knižnímu vydávání i k vyučování nastřádáno mnohé, a tak se nyní osměloval k promluvám zpoza katedry. A v nich jeho jazykové zkoumatelství přecházelo v poezii – v hledání poezie v Bibli, ale právě tak i v poetické čtení Bible. Ano, poetická věda, nacházející jinak neviděné, ve své rozkošatěné hravosti protivná milovníkům suchopárů.

Po přestěhování evangelické fakulty do Černé ulice se studenti naučili Milana Balabána hojně navštěvovat. Stal se také vedoucím ještě nepříliš dávno sotva myslitelné katedry religionistiky (1996–2006) a zosobněním hrdé svébytnosti. A ačkoli dokázal s přehledem hovořit o pradávných Germánech, srdce mu tlouklo hebrejsky, když jímal posluchače do potrétování biblických žen anebo provázel labyrintem hebrejské víry a hebrejského člověkosloví. Vždyť hebrejština má nejen jazykové parametry, ale také zní a voní! A už ona volá člověka k budoucnění.

Musím se přiznat, že je ukrutně zvláštní psát takto o někom a pro někoho, komu jako svému mnoholetému akademickému kmotrovi nesmírně vděčíte. S posmutnělou radostí z toho, co všechno všelijakého dobrého bylo kolem Milana Balabána vidět – vnímavost tváří v tvář a bez velkých gest, prostá, ne však naivní vlídnost anebo mile potměšilý vtípek s plachou noblesou znalce. A leccos dalšího…

Na přeloučském pohřebním shromáždění nás potěšil nejen plný dům Páně, nýbrž i velmi citlivý portrét zemřelého z úst Jiřího Schneidera. Hlavní obřadník Dalibor Antalík ve své homilii spojil Balabánovu cestu s cestou Henocha, jedné z mnoha biblistou oblíbených postav. Jak ale chodil Milan Balabán s Bohem (my třeba víme, že zvídavě a svobodně, ale…), to stejně nejlíp ví Bůh.

Jiří Hoblík