Proč farní sbor?

(ČB 3/2019) Už v příběhu stvoření, jak nám je předkládá První kniha Mojžíšova, je obsažena odpověď na titulní otázku. Člověk není na zemi sám, není individuum, žijící ve vzduchoprázdnu vlastního mikrosvěta. Je to bytost vztahová a tím základním vztahem je vztah muže a ženy, tedy vztah, který vede k přežití druhu, k pokračování rodu. Dynamika vztahů se line celým biblickým poselstvím dál, jak pokračujeme ve čtení knihy Genesis, dalších knih Pentateuchu, Proroků i Spisů, stejně jako knih Nového zákona. To základní téma je vztah dvou hlavních „hrdinů“ Knihy knih, tedy člověka a Boha, leč ten se nám vyjevuje v prostředí i na pozadí vztahu člověka k ostatnímu stvoření a především k ostatním lidem.

Poslechněte si článek:

Vztahovat se k druhým, to je jednoznačně dáno hebrejským myšlením, i myšlením helénským. Člověk je, zkrátka a dobře, zóon politikon, tvor společenský. Křesťané nejsou žádná výjimka, ani být nemohou. Jistě by se dalo poukázat na příklady poustevnické spirituality pouštních otců, leč to je výjimka, která „pravidlo společenskosti“ spíš potvrdí než zpochybní.

Náš život se ve vztazích odehrává. I ve chvílích samoty uvažujeme o vztazích s jinými lidmi. I v modlitbě se k Pánu obracíme za ty druhé a za naše vztahy – za lásku, odpuštění, pochopení, uzdravení.

Ani Ježíš nechodil po světě sám

Farní sbor je jen jedna součást církve. A celá církev není nic jiného než společenství, //communio sanctorum// slovy Dietricha Bonhoeffera. Společenství, které ve vzájemném vztahu touží po Hospodinu.

Pro život i víru je důležité cítit společenství. Jako třeba při ekumenické Křížové cestě na Velký pátek ve Vrchlabí.

Křesťan nemůže žít izolovaně, bez druhých lidí, bez vztahů. Sám po světě nechodil ani Ježíš Nazaretský. I ten přece hned na počátku svého působení vybudoval svůj sbor, společenství nejbližších učedníků. V nejtěžší chvíli však zůstal z lidského pohledu sám. V té poslední chvilce bude sám každý z nás, ať už obklopen milující rodinou, nebo anonymitou oddělení v nějaké nemocnici. Jenže do té poslední chvíle jiné lidi potřebujeme – a oni zase potřebují nás.

Křesťanský život okolí potřebuje. Návštěvy bohoslužeb a zvěstování Slova v kázáních naši víru tříbí, posilují, někdy třeba i nahlodávají všetečnými otázkami. V kontaktu a rozhovorech ve sboru svou víru můžeme testovat a kotvit v pevnějších základech.

Jako křesťané jsme různí

Někdy se potkávám se stesky, že jsme „málo jednotní“. Lišíme se v náhledech na to či ono, na problematiku uprchlíků v Evropě, na svazky homosexuálů či vztah homosexuality a křesťanství, na politiku… Lišíme se, jako křesťané, ve formách zbožnosti. V tom, jak se vztahujeme k Bohu. Katolíci, pravoslavní, protestanti… Lišíme se i v rámci jednoho sboru jedné církevní instituce.

Občasná představa o zlatých časech jednotné církve, třeba před reformací, je přece naprostá iluze. Církev nebyla nikdy společenství kopií. Od počátku jsme jednotní jen ve své nezměrné různosti.

Sbor slouží i jako zrcadlo

A tuhle zkušenost různosti nemůžeme bez společenství zažít. Sice s jedním Bohem, nicméně cesta každého z nás vede trochu jinou trasou, s jinými lidmi a s jinými zážitky. A ve sboru můžeme najít i to osvobozující poznání, že přes všechny naše odlišnosti je to, co nás spojuje, neskonale silnější. Společně patříme do jedné rodiny, i když není vždycky ideální; to ani v biologické rodině nebývá. Však i to bylo téma pastýřských listů Pavlových, Petrových, listu Jakubova…

Sbor nám dává šanci podívat se do zrcadla. V křesťanském sboru bychom ale měli mít šanci s ulehčením hledět do zrcadla křesťanského, tedy podepřeného společnou vírou, nepokřiveného postranními či skrytými zájmy kohokoli, jak se nám běžně může stát „ve světě“.

A konečně, křesťanský život by měl být patrný také navenek. Radostí (dokonce máme svítit světu!), ale také službou.

Když sbor vyrazí společně na výlet, zjistíte, jak blízko k sobě máte.

 

Víře bez společenství chybí zpětná vazba

Význam evangelického sboru pro evangelíka 21. století je jistě jiný, než byl pro tajné české bratry v 17. století nebo pro toleranční evangelíky na konci století 18. Naše sbory jsou také mnohonásobně menší, než byly sbory dřívější (což se netýká jen evangelických sborů, ale téměř všech církví a prakticky celé Evropy). To, že je význam našeho nejbližšího křesťanského společenství jiný než dříve, ale neznamená, že je menší. Individuální víra v Boha bez sboru, bez církve, je zcela jistě možná. Chybí jí ale zpětná vazba, zrcadlo, které poskytuje právě sbor. Chybí jí také posila, kterou člověk ve sboru získává nejen z kázání Slova, ale i ze setkávání s ostatními. Křesťan bez sboru čelí mnohem víc rizikům, jako je zkreslení biblické zvěsti (bez zpětné vazby člověk může snadno začít „číst sebe“ spíš než „naslouchat Bohu“) nebo ochabnutí víry.

Jakub Kašpar, místokurátor sboru ve Vrchlabí
foto autor