Není jiné cesty. Vyznání křesťana ekologa

Český bratr 8/2012.

Skutečnost, že jsem křesťan, byla pro mne od mládí velice důležitá. Vystudoval jsem na pražské matematicko-fyzikální fakultě učitelství matematiky a fyziky. Předmět studia fyziky – svět či vesmír s jeho zákonitostmi – jsem vnímal jako ten svět, který stvořil Bůh. Když jsem studoval, mluvilo se hodně o zbrojení a odzbrojení; bylo známo, že zbrojní potenciál je tak silný, že může zničit stávající formu života na zemi. Žili jsme tehdy za železnou oponou a o nových, ve světě se šířících myšlenkách jsme se dovídali jen okrajově. Avšak informace jak o tom, že člověk i svou „mírovou“ činností může vážně narušit podmínky života, tak i o vznikajících zelených hnutích ke mně dorazily a začal jsem si uvědomovat, že křesťanskou víru je nezbytné promítat i do vztahu k životnímu prostředí.

Zelený
O iniciativách na jeho ochranu, které v naší zemi vznikaly před rokem 1989, jsem ovšem nevěděl. A tak veřejně jsem svou „zelenou“ orientaci vyjadřoval až po roce 1989. Krátce jsem byl členem Strany zelených; zklamalo mě, že jsem se tam setkal více s různým politizováním než s opravdovým zájmem o životní prostředí.

Křesťanský pohled
Evangelium formuje naše vztahy, a tak má co říci i k našemu vztahu k životnímu prostředí. Není možné zůstat netečnými k ničení toho, co Bůh stvořil a na čem mu neustále záleží. Na to, že předmětem Boží lásky je celý svět, celé stvoření, se často zapomíná či – snad mohu říci – zapomínalo. Vědomí této šíře Boží lásky výrazně ovlivňuje mou kazatelskou činnost (výpomocným kazatelem jsem byl od roku 1993, presbyterskou ordinaci jsem přijal roku 1996).
Prostřednictvím jednoho přítele se některá má kázání dostala v době, kdy zakládal Společnost pro trvale udržitelný život (STUŽ), k Josefu Vavrouškovi, prvnímu a poslednímu československému ministru životního prostředí. Byl velká osobnost. Zdůrazňoval souvislost vztahu k životnímu prostředí s mezilidskými vztahy, s přijatým hodnotovým systémem. Nepovažoval se za křesťana, avšak propagoval doslova kristovské hodnoty. Velice stál o začlenění křesťanů do svých snah. Přirozeně, že jsem vděčně přijal pozvání setkat se s ním a stal jsem se členem STUŽ. Škoda že přátelství s ním trvalo jen poměrně krátce; bylo přerušeno jeho tragickou smrtí v březnu 1995.

Odpovědnost
V druhé polovině posledního desetiletí 20. století vznikla v rámci České křesťanské akademie (ČKA) ekologická sekce. U jejího založení byla řada úžasných osobností, mezi nimi např. Bedřich Moldan, Bohuslav Blažek, Ivan Dejmal, Jan Bednář, Jan Čeřovský, Jan Heller, Libor Ambrozek, Otto Mádr, Pavel Trpák či Václav Mezřický. Řídil ji Miloslav Šindlar, odborník na revitalizaci vodních toků.
Jako jeden z hlavních cílů si sekce vytkla zvyšování křesťanské a církevní odpovědnosti za životní prostředí. Mnozí zakládající členové sekce však byli příliš vytíženi svými pracovními úkoly, pro životní prostředí velice přínosnými, že na vlastní činnost v sekci jim čas nezbýval.
V sekci jsem se účastnil činnosti skupiny pro teologické otázky, odborně vedené katolickým morálním teologem Otou Mádrem a evangelickým starozákoníkem Janem Hellerem a považuji se za vděčného žáka těchto vzácných bratří. Velké a užitečné pracovní vytížení dolehlo časem i na Miloslava Šindlara, který proto na vedení sekce rezignoval. Když se nedařilo najít jeho nástupce, nabídl jsem se k vedení sekce na přechodnou dobu. Nakonec z toho bylo více než deset let. Věřím, že jsme na cestě k „ozeleňování“ církví kus práce vykonali. A důležitá je v sekci také atmosféra ekumenické spolupráce a vzájemnosti, podporovaná vědomím odpovědnosti.

Širší souvislosti
Na své cestě křesťana-ekologa jsem musel řešit i vztah k různým environmentálním organizacím (Arnika, Duha, Děti Země apod.). Viděl jsem mezi jejich členy a spolupracovníky úžasnou obětavost a nasazení pro různé záležitosti týkající se životního prostředí. Možná i díky kritickému myšlení získanému studiem matematiky jsem si však začal uvědomovat, že některé akce těchto nadšených lidí nemusejí životnímu prostředí pomoci. Jde např. o jadernou energetiku, proti níž většina ekologických aktivistů bojuje. Zpravidla prosazují orientaci jen na obnovitelné zdroje. Jejich širší využití však s sebou nese řadu problémů, ať už technických, ekonomických či organizačně legislativních. Někteří aktivisté s odporem k jaderným zdrojům jdou tak daleko, že dokonce dávají přednost fosilním zdrojům (myslí především na zemní plyn), přispívajícím k oprávněně obávanému růstu podílu oxidu uhličitého v atmosféře. Jaderná energetika není bez problémů, avšak své, avšak své, možná ještě větší problémy s sebou přinášejí nejen zdroje fosilní, nýbrž i obnovitelné.

Angažovanost versus rostoucí náročnost
Zájem o zachování a zlepšování životního prostředí a v rámci osobních možností  také angažovanost pro ně patří ke křesťanskému životu. Co to však konkrétně znamená, nemusí být, a často není, zcela zřejmé. Rozhodně je dobré o přírodě, jejích zákonech a fungování co nejvíce vědět a nevnímat ji jen jako zásobárnu zdrojů ani jen jako životní prostředí, nýbrž vidět v ní Boží dílo, které je nám lidem svěřeno, které smíme užívat, o něž máme pečovat a které je součástí našich osobností.
Všechny naše lidské zásahy do přírody mají být šetrné a citlivé. Řada dobrých environmentálních návyků se stala či stává součástí běžné životní praxe. Třídí se odpad, leckde se šetří surovinami i energií. Energie je stěžejním problémem životního prostředí. Každá její přeměna je spojena s určitou degradací, tedy znamená nevratný krok směrem ke zkáze, k zániku. (Tuto jednosměrnost přírodních procesů vyjadřuje pojem entropie, jemuž byl věnován článek v ČB 2007, č.7.) Raduji se z rostoucího důrazu na energetickou šetrnost staveb. A i jinde a jinam stále více pronikají šetrné technologie.
Nicméně nad přínosy tohoto vývoje převažuje dopad našeho celkového životního stylu, charakterizovaného rostoucí náročností. Úspora provozu nových staveb a strojů bývá menší než škody způsobené brzkým zastaráváním a často jen módními trendy vyvolanou touhou po časných inovacích. Kapitalismus, který jsme před necelým čtvrt stoletím přejali jako osvědčený systém organizace společnosti, se ukazuje být slepou uličkou, ba spíše cestou k záhubě, ke kolapsu. Stálý materiální růst, na němž je vystavěn, není z podstaty věci možný.
Jsem přesvědčen, že veškeré přínosy úsporných technologií (a mezi ně patří i třídění odpadu jako „domácnostní technologie“) i snahy ekologických aktivistů odvrátit některé akce životnímu stvoření škodící nejsou s to zachránit přírodu před lidskou stupiditou a chamtivostí. Je nezbytná změna životního stylu, životních hodnot. Koneckonců, už před dvěma desetiletími cestu změny hodnotového systému doporučoval Josef Vavroušek, a to nejen pro její prospěšnost pro přírodu, nýbrž i pro člověka samého, pro společnost i pro jednotlivce.

Stvoření i spasení se nás týká
Jak však počínání člověka změnit? Co dělat proti kultu pohanského boha zvaného Hrubý domácí produkt či Mamon? Hospodin, všemohoucí Bůh a Stvořitel jako první přikázání klade: „Nebudeš mít jiného boha mimo mne.“ Jenže většina lidí Boží hlas odmítá. Víme, že Bohu na jeho stvoření stále záleží, že mu záleží na člověku, a to navzdory lidskému hříchu. Ve Starém zákoně to úžasně potvrzuje autor žalmu 8 a ve známém verši J 3,16 čteme o tom, že Bůh tak miloval svět, že dal svého Syna… Bůh posláním Ježíše Krista na svět, Ježíšovou obětí na kříži, následovanou vzkříšením a sesláním Ducha svatého završil stvořitelské dílo spasením. Stvoření i spasení se týká celého světa. Ježíš o sobě říká: „Já jsem ta cesta, pravda i život.“ On je i cestou k řešení ekologických problémů.
Kázat evangelium je pro životní prostředí důležitější než cokoli jiného. Evangelium v plnosti, bez lidských přídatků, bez omezení na naši kulturu a tradici. Ježíšovou cestou mohou jít i mnozí, kteří ho ústy nevyznávají, avšak řídí se jeho učením, přijímají jeho hodnotový systém a plní jeho vůli. S norským spisovatelem T. Gulbranssenem vyznávám: „Není jiné cesty.“

Jiří Nečas

Příspěvek byl publikován v rubrice Téma. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.