Pozoruj tu zemi. Noe a biodiverzita

Český bratr 8/2012.

Koncem loňského srpna jsem byl požádán, abych odjel do východního Turecka pod mohutný zasněžený Ararat, kde necelé dva kilometry od íránské hranice leží útvar, který tvarem i rozměry připomíná velkou loď. Mým úkolem bylo říct, zda se jedná o geologický či archeologický objekt, tedy zda by ona araratská záhada mohla být Noemovou archou či nějakou povedenou „hříčku přírody“. Již při studiu písemných materiálů bylo zřejmé, že půjde o víc než pouhou geologii. Objekt je totiž již padesát let cílem výzkumu různých, někdy poměrně sofistikovaných expedicí, které jej buď potvrzují, či méně často zpochybňují a podle toho vyvozují nejenom, zda má Bible pravdu, ale také jej citují jako důkaz kreacionismu. Jedná se tak o záležitost mezi velmi starým, ještě sumerským mýtem, přírodními vědami a nějakou novou mytologií založenou na náboženské reklamě a doslovném čtení svatých Písem.

„Noemova archa“ je kupodivu dobře přístupná. Stačí se dát po hlavní silnici z tureckého či spíše kurdského Dogubayazitu k íránské hranici a těsně za vesnicí Telceker odbočit po prašné, ale sjízdné silnici asi čtyři kilometry směrem k jihu. Archa je vidět přímo z cesty, policie nikoho neobtěžuje a místní Kurdi jsou k cizincům přátelští.

Objekt leží na okraji mohutného sesuvu připomínajícího tři kilometry dlouhý a několik set metrů široký proud sestupující z horského úpatí až mezi obdělávaná pole mezihorské pánve. Bylo to pravděpodobně jedno z mohutných araratských zemětřesení, které otřáslo úpatím nedaleké hory Tendürek a způsobilo, že masy zeminy sjely po vlhkých podložních jílovcích o kilometr níž. Další velké zemětřesení odhalilo v roce 1948 objekt podobný arše. Pastevci a jejich stáda se toulají celou Anatolií, takže není divu, že na „archu“ poprvé upozornil místní pasák Rešit Sarihan.

(…)

Jedná se o živý geologický fenomén. V zimě zde napadá víc než metr sněhu. Jarní vody se vsakují do svahovin a živí prameny, takže i v suchém srpnu na obou stranách archy protékají dva potoky a v jejím okolí se tvoří mokřady a drobná jezírka. Potoky vytvářejí čerstvě zaříznuté, několik metrů hluboké rokle, do kterých – jak o tom svědčí rozevřené pukliny – se v podobě poměrně pravidelných obloukovitých struktur sesouvají okraje proudu. Takovýchto jednostranných oblouků, podobných jednomu boku „archy“ nalezneme v okolí hned několik. Ale kupodivu se daří nalézt i oboustranné struktury podobné velkému oku, které vznikají tím, že zeminy se pohybují do roklí na obou stranách. Zde již můžeme tušit útvary podobné lodi.

Základem „archy“ jsou tedy dvě pravidelné rozevřené, obloukovité sesuvné struktury, které se pravidelně protnuly a šťastnou náhodou se podobají lodi. Tyto rozevřené pukliny byly vyplněny a zcela překryty bahnem a kameny mladšího sesuvu. Teprve trojité zemětřesení a vodní eroze v roce 1948 odkryla neobvykle pravidelný útvar, který místní zbožní lidé znalí Koránu, kde je potopa rovněž zmíněna, považovali za archu. Ale přesto tento příběh o vědeckém vyřešení není tak triviální, protože se nějak dotýká lidských srdcí. Už samy fotografie původního pastevce ukazují krásného, příjemného, velmi zbožného starce, jemuž objev změnil život.

Mezi argumenty svědčícími pro skutečnou archu je často uváděn nález kusů dřeva. Nic podobného jsme nenalezli a kusy horniny označené jako dřevo a uložené v místním muzeu jsou ve skutečnosti běžné místní vápence. Podle fotografií původních nálezů se však dá soudit, že se jedná o prokřemenělá třetihorní dřeva o celých dvacet milionů let starších než byl Noe. Na arše rovněž scházejí jakékoliv archeologické materiály.

(…)

Ale přesto to je úžasné místo zejména po ránu, kdy vrchol Araratu ještě není obklopen cáry mraků. Již v 18. století si cestovatelé a poutníci do Svaté země všimli, že v kontaktu s přírodou, místními lidmi a krajinou lépe rozumějí Bibli. Najednou si uměli představit, kudy chodili proroci či apoštolové, jaké překážky překonávali a s jakými lidmi se cestou setkávali. V těchto starých kulturních zemích se odehrává něco nápadného, co můžeme označit za narativní hodnotu krajiny, tedy její schopnost udržovat a vyprávět příběhy. Jedním z obecných kořenů poutnictví je navození osobního vztahu skrze místo, kde se děj udál. Příběh byl zpočátku jen jakýmsi vyprávěním, ale teprve při kontaktu s reálnou scenérií se i on sám stal skutečnějším.

(…)

Již od doby bronzové je doložena funkce profesionálních vypravěčů, kteří byli najímáni lodními kapitány i vůdci karavan, aby vyprávěli či formou „protomuzikálu“ zpívali příběhy. Obchodní karavany se v té době běžně pohybovaly mezi Indií a Cínovými ostrovy, tedy Británií. Zdá se, že různé verze mýtu o potopě patřily mezi nejoblíbenější příběhy své doby, protože je v nich obsaženo nebezpečí, katastrofa, lidé i zvířata, ale i ujištění bohů, že podobná věc se již nebude opakovat.

(…)

Základem mýtu o potopě světa je pravděpodobně skutečná obrovská povodeň ploché krajiny mezi Eufratem a Tigridem. Pojem „svět“ dlouhou dobu znamenal „místo, kde žijeme“.

(…)

Ale právě to vědecké vysvětlení, že mýtus o potopě je jen metaforou hodně velké povodně, je zavádějící, protože toto vyprávění je posledních pět tisíc let hlavně o vztahu člověka a boha, o tom, co znamená správně se chovat na zemi i o nezvratném slibu, že protivenství budou mnohá, ale k žádné světové katastrofě již nedojde. Vlastně teprve pod Araratem jsem pochopil zaujetí, s jakým renesanční malíři malovali a promýšleli své verze potopy světa či, jak bychom dnes řekli, „globální krize“. Vlastně mě překvapilo, jak málo o těchto starých příbězích dnes hovoříme, a dokonce ani hollywoodské katastrofické filmy nedosahují síly starých předloh, protože jsou jen o lidech a ne také o bohu a zvířatech.

RNDr. Václav Cílek, zkrácený text z nově připravované knihy Pozoruj tu zemi, která má vyjít v prosinci tohoto roku. Připravila Ilona Mužátková.

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Téma. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.