Křesťanská poloha je ekologicky příznivá. Rozhovor s Hanou Librovou

Český bratr 8/2012.

Profesorka RNDr. Hana Librová, CSc. (1943) se celý život zabývá vztahem člověka a přírody. Vystudovala biologii a sociologii. Založila a vedla katedru environmentálních studií na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně a dodnes na ní působí. V knihách Pestří a zelení a Vlažní a váhaví přinesla pojmy „dobrovolná skromnost“ a „ekologický luxus“. Křesťané a ekologové mají podle ní společného více, než si připouštějí. Vnímavost k okolí a potřebu chránit to, co je slabé.

Vaše rodina pochází z Malé Hané, zemědělského kraje. Hospodařilo se dříve více v souladu s přírodou?
O tom není pochyb. Celkový nepříznivý vývoj je nápadný právě v oblasti zemědělství. Ještě na počátku 20. století byl zemědělec odkázán na svou fyzickou sílu, případně na sílu svých zvířat. Teprve později, u nás řekněme zhruba od kolektivizace, s příchodem těžké mechanizace a chemizace začala likvidace krajiny. Dnes je v mých očích bilance dramatická, řekla bych přímo kritická. U dřívějšího způsobu hospodaření ovšem nešlo o nějakou cílenou ochranu přírody, bylo to spíše dáno chabými technologickými možnostmi zemědělců.

Je dnes příroda a krajina ohrožena? Čím nejvíce?
Ohrožení naší zemědělské krajiny je nejvíce vidět na rychle se snižujícím počtu druhů ptáků. Ale i půda je ve špatném stavu. Vodní deficit je značný. Větrná a vodní eroze je silná. Venkovská krajina dostává na frak, kam se podíváte.

Přestože se tolik iniciativ snaží o nápravu a máme dokonce ministerstvo životního prostředí?
Co se týče ministerstva životního prostředí, jsem kritická. To je instituce, která předstírá, že se dělají proekologické kroky, ale ve skutečnosti zůstává na úrovni pouhého snižování emisí z průmyslu či domácností. O podstatě ekologie, která spočívá v druhové rozmanitosti a fungování ekosystémů, jako by na ministerstvu nevěděli nic. K jádru věci ministerstvo rozhodně nemíří.

Šance na ozdravění zemědělské krajiny ekologičtějším hospodařením je v Evropské unii. Svou legislativou a dotační politikou se snaží krajinu podržet a iniciovat nové formy hospodaření, které jsou šetrnější k přírodě. Je to ale relativně chatrná síla, která něco podstatného sotva zmůže. Ostatně, přístup EU je docela paradoxní; podporuje silně například silniční dopravu, která krajině škodí. Takže podpora EU se nedá hodnotit jednoznačně kladně.

Vaším oborem je humanitní enviromentalistika. Co to je?
Obecně řečeno: zabývá se společenskovědními otázkami vztahu člověka a přírody.

Jak člověk získá vztah k přírodě?
Vztah k přírodě je vázán na určitý stupeň lidské senzitivity. Myslím si, že emoční základ je tu nutná podmínka. V tom vidím jeden ze společných jmenovatelů křesťanských a ochranářským kruhů. Podobně jako existuje určitá religiózní citlivost, hraje i ve vztahu člověka k přírodě roli vnímavost, senzitivita vůči okolí a světu a respekt k řádu. A v obou případech je třeba i určité dávky znalostí a promýšlení. Vůbec myslím, že k sobě mají křesťané a ochránci přírody blíž, než to jedna nebo druhá strana tuší. Jak tu nevzpomenout na pana profesora Jana Hellera, se kterým jsme si tak krásně notovali na ekologických seminářích!

Co může každý udělat pro prostředí, ve kterém žije?
Může udělat málo i hodně. Podle toho, jaké nároky na něho klade právě jeho pojetí vztahu ke světu. Je potřeba říci, že destruktivní vlivy, které devastují prostředí, v němž žijeme, jsou mohutné. Počínaje volným trhem a charakterem výroby přes demografický růst až k potřebě neustále konzumovat. Ta se dnes týká celého světa. Pokus jedince něco udělat se zdá naprosto nepatrný. V silách jedince je však včlenit do svého životního postoje problém přírody a chovat se pak ve shodě s tímto poznáním. Má-li být dnes život důstojný, neměl by ignorovat tuto stránku věci. A co to je konkrétně? Seznam by byl nekonečný – od obligátního čištění potoků a studánek a výsadby stromů, přes neplýtvavý životní způsob, odklon od lyžařských sjezdovek, šetření energiemi, třídění odpadu, pokusy o samozásobitelství, vegetariánství, nákup lokálního zboží až po podporu ochranářským iniciativám…

Narazili jsme na třídění odpadu. Co si oněm myslíte?
Třídění odpadu je ošidná záležitost. Může být koncem i začátkem přemýšlení o ekologických otázkách. Někteří lidé si myslí, že už tím, že třídí, mají splněno. Že se chovají ekologicky. Pro ně to tím končí a už se dál nezamýšlejí. Pro někoho to ale je začátek. Je-li pozorný a vnímavý, po návštěvě „ekodvora“ přestane třeba vyhazovat věci, které ještě mohou sloužit, začne se dál zamýšlet nad nákupními zvyklostmi; už je lapen do zajímavých úvah o vztahu mezi každodenním chováním a stavem přírody. Je to velmi komplikované, ale dost fascinující téma. Příčiny i důsledky jsou tak propletené a dlouhodobé, že na konec nelze téměř dohlédnout.

Je ekologická zátěž při přípravě vegetariánské stravy skutečně nižší než stravy masité?
Vegetariáni to mají podloženo výpočty. Když sníme kilo vepřového, jako bychom spotřebovali čtyři kila obilí. Také spotřeba vody pro produkci masa je překvapivě vysoká. Celkově je chov jatečného dobytka ekologicky silně zatěžující. Teprve nedávno se začalo psát také o tom, že chov skotu je nepříznivý vůči klimatu v důsledku produkce metanu. Ten přispívá ke skleníkovému efektu podstatně agresivněji než oxid uhličitý. Takže známé velkochovy na pastvinách jižní Ameriky, které vypadají, že jsou v souladu s přírodou, ve skutečnosti škodí víc, než se donedávna myslelo. Významně přispívají ke změnám klimatu. Kromě těchto věcných faktů je zřejmé, že vegetariánům nejsou lhostejné podmínky zvířat ve velkochovech a celkově jsou citlivější vůči přírodě. Ostatně, setrvat ve vegetariánství potřebuje pevný postoj, určité vnitřní odhodlání.

Existuje přirozený potravní řetězec. Člověk je jeho součástí a byl stvořen jako masožravec. Jak to jde dohromady s vegetariánstvím? Nechybí pak v potravě nezastupitelné bílkoviny?
Není podstatné, jak byl člověk udělán. Připadá mi, že právě křesťané by mohli sdílet názor, že spíš záleží na postoji, na tom, jaký by člověk mohl a chtěl být. V tom je lidská výjimečnost. Zvíře se chová podle svých instinktů, tak, jak bylo uděláno. Člověk se přesahuje.

Roztáčí svoboda (u nás například po roce 1989) kolotoč spotřeby? Jakou roli hrají obchodní řetězce?
Podle mého názoru kolotoč a dokonce stupňování spotřeby neroztáčí svoboda, ale právě nedostatek svobody. Člověk, který nepřiměřeně konzumuje, podléhá reklamě, je ovlivněn fintami obchodních řetězců, neofilií, tj. zálibou v novém, nápodobou, někdy i závistí. Vidím ho jako člověka nesvobodného. Svoboda větší spotřebu nevyvolává.

Může dobrovolná skromnost zachránit přírodu? Jak lidi přesvědčit?
Zachránit přírodu určitě nemůže. Dobrovolná skromnost je spíše model chování, ke kterému se můžeme více či méně přiblížit. Je to modus důstojného života v době ekologické krize. Dobrovolně skromných lidí je velice málo a podle mých výzkumů po letech ze svých zásad spíše slevují. Kdybychom provedli suchou bilanci, zjistíme, že v poměru k devastujícím mohutným vlivům technické a spotřební civilizace je dobrovolná skromnost jako reálný způsob života činitel téměř zanedbatelný a navíc nezřetelný, protože její příznivý efekt na přírodu je komplikovaně zprostředkovaný. Ale to neznamená, že nemá význam.
Někdy ale mohou být důsledky skromného, ekologicky příznivého životního způsobu dobře viditelné. Pod spotřebou si totiž nemusíme představovat jen nákup hmotných předmětů. Omezit spotřebu může znamenat ignorovat některé aktivity a  služby, jejichž ekologická škodlivost je evidentní; třeba lyžování na sjezdovkách nebo zahraniční dovolenou. Obrovské turistické komplexy v přímořských zemích zničily pobřežní ekosystémy. A když už to musí být: na co někdo potřebuje z jedné strany hotelu bazén, když z druhé má moře? V dravé touze po zážitcích vidím dnes dokonce větší problém než v nákupech stále nových předmětů.

Jsme jako křesťané zodpovědní za Boží stvoření?
Formulaci, že „křesťan je zodpovědný za životní prostředí“ mám z hloubi duše nerada. Zdá se mi, že složitou věc nahrazuje nedomyšlené klišé. Podobně jako metafora „správce stvoření“. Co se tu vlastně míní tím velkým slovem „zodpovědnost“? Má to slovo vyjádřit, že se křesťané jako správcové Božího díla cítí odpovědní za to, co se v minulosti po dnešek s přírodou stalo, co zbylo ze stvoření? (Mimochodem, křesťané z toho bývají obviňováni.) To bych se tedy jako křesťanka před hněvem Stvořitele třásla strachem.
Pokud se ale zodpovědností myslí aktuální úkol křesťanů do budoucna, nedává to smysl. Jen to vezměme věcně: co tu křesťan zmůže? Může se tak právě modlit (říkám to bez jakékoliv ironie a vlastně v přesvědčení o jediné spolehlivé účinnosti). Abych řekla příklad, reálně může existovat něco jako zodpovědnost rodičů vůči rodině. Zajišťují prosperitu rodiny, mohou děti účinně chránit. Takovou zodpovědnost ale dnes, uprostřed akcelerující ekologické krize, křesťané vzhledem k přírodě mít nemohou. K tak obrovskému úkolu nejsou vybaveni především mocensky. Kdyby se řeklo: „za budoucí vývoj jsou zodpovědni politici ve vrcholných funkcích – prezidenti, premiéři a především šéfové velkých průmyslových korporací“ – ano, tam by to bylo na místě.
Čili nabádání z kazatelen k zodpovědnosti za Boží stvoření vidím jako něco, co není podloženo opravdovým přemýšlením a co mne u přemýšlivých evangelíků překvapuje. Jistě, i já o tom teď mluvím ve velkém zjednodušení. „Zodpovědnost“ a „správcovství“ jsou tak složité fenomény, že by to byla témata na teologickou konferenci na vysoké odborné úrovni. Chtělo by to ovšem úvodní referát profesora Hellera!

Jak bychom se tedy měli chovat?
Jak říká Erazim Kohák: řídit se heslem „v tom nejedu“, a při nákupech „potřebuji to opravdu?“ Snažit se na základě vědomostí rozumět a pak se negativně vymezit vůči věcem, které přírodě škodí. A udělat to způsobem pro okolí snesitelným, způsobem sociálně citlivým. Militantní ekology nemá nikdo rád. Ale bratrsky a sestersky snesitelně mohu svůj postoj dát najevo. Ať je to vysoká míra spotřeby, sjezdové lyžování, cesty letadlem nebo bazény plné pitné vody. Prostě v některých věcech, o kterých jsem přesvědčená, že přírodě škodí, nejedu.

Co říci závěrem?
Křesťané se někdy dívají na ochránce přírody trochu skrz prsty jako na neopohany. To je podle mě docela vedle. Jak jsem už řekla, vidím naopak podobnost obou těchto skupin. Věci, které je spojují, jsou dvě. Jednak – ti i oni se vztahují k něčemu vyššímu, co člověka přesahuje. Vidím to na studentech z křesťanského prostředí, jak dobře enviromentální problematiku chápou a zpracovávají. K tomu – křesťané jsou vybaveni ještě jednou vlastností, která je vlastně základem ochrany přírody: je to altruismus, smysl pro slabého. Dnes je v pozici slabého, jemuž je třeba pomoci, příroda.

Ptala se Daniela Ženatá

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Téma. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.