Poslední slovo: Obydlená země

(ČB 4/2019) Stačí se rozhlédnout kolem sebe. Proces globalizace je všudypřítomný, každý z nás je mu vystaven. Někdy to v člověku vzbuzuje úzkost. I ve mně. Ve světle těchto změn, když se všechno „nivelizuje“, „normalizuje“, „generalizuje“, „unifikuje“, zkrátka nějak „zestejňuje“, vidím jednu změnu poněkud odlišnou. Všeobecně sílící (aspoň se mi zdá) ekumenické tendence křesťanských společenství, které chápu jako jeden z nejlepších příkladů vzájemného propojování.

Ekumena však (aspoň tak, jak ji chápu já) neznamená žádné „zestejňování“; není to vyprázdnění vlastní církevní identity na úkor nějaké „církevní unie“. Naopak to znamená zachovat si vlastní specifický, a proto obohacující duchovní přístup, ale zároveň se soustředit na to, co mne s ostatními křesťany spojuje. Trochu podobný – a mně velmi sympatický – pohled měl Komenský, který si různost církví představoval jako pomeranč,

Poslechněte si článek:

jehož jednotlivé dílky (církve) dávají dohromady celý plod (Církev). Matematika ovšem v tomto případě musí ustoupit teologii, neboť není v prvé řadě platná rovnice církev + církev = Církev; Komenský chce totiž naznačit, že ačkoliv rozděleni a odlišeni, všichni tvoříme ten jeden velký pomeranč: Kristovu církev, Boží děti. Rodinu křesťanů. Je to myšlenka jednoty v rozmanitosti, což je mimochodem heslo Evropské unie, s níž by se, myslím, taky nějaká ta analogie našla.

Komenský ovšem model dílků pomeranče neviděl jako šťastný, protože rozdrobením křesťanské jednoty na různé denominace byl porušen původní řád světa. Zračí se tu výzva, nebo spíše zbožné přání, zaznívající v Janově evangeliu: „aby všichni byli jedno jako ty, Otče, ve mně a já v tobě“. Návrat k jednotě, kterou si Komenský všestranně tolik přál, dnes ovšem už není možný. A proto se mi zdá ekumenismus, což je vlastně takové novodobé „pomerančové hnutí“, pro dnešní křesťany schůdnou cestou. Nejde totiž o to, abychom byli všichni stejní: na tom, jak zrovna své církvi říkáme, přece tolik nesejde. To podstatné je, abychom všichni věřili v totéž, tj. v Ježíše Krista, a všichni usilovali o tutéž službu, tj. službu Pánu. Důležité není to, do kterého kostela člověk chodí, ale za kým. Všichni jsme Boží děti. Jsme rodina, protože máme tam nahoře společného Otce, který se o nás všechny stará a má nás všechny stejně rád.

Ekumenu ovšem nevidím důležitou jen v náboženském kontextu. Je to pro mě předobraz přístupu s mnohem širším dosahem. Tuhle touhu stavět mosty totiž považuji za nesmírně důležitou nejen v mezicírkevním dialogu, ale v mezilidských vztazích vůbec. Nejen křesťané, ale všichni lidé světa totiž tvoříme společenství. Původní význam řeckého oikúmené je „obydlená země“. Tato planeta je domov nás všech. Bydlíme zde pohromadě jako rodina. Každý jsme jiný dílek, ale naštěstí můžeme společně poskládat celý pomeranč, pokud zapojíme jeden mocný globální, unifikační i ekumenizační systém, kterým nás Pán Bůh obdařil: lásku.

Adéla Rozbořilová