Guus Kuijer: Polča

(ČB 4/2019) Knížku píše holandská holka Polča. Na začátku knížky jí je jedenáct. Rodiče Polči spolu nežijí. Máma chystá svatbu, bude si brát Polčina učitele! Polčin tatínek Spík je narkoman a bezdomovec. Polča se mu snaží pomoct, občas ho hledá po městě, půjčuje mu peníze, doprovází ho na léčení, kde on moc dlouho nevydrží. Pak Spík zmizí, odjel do Nepálu. Když se vrátí, nosí sukni, nepije, nekouří, žije zdravě, věří ve Velké Nebeské Vědomí.

V Polčině třídě je holandských dětí jen několik. Polča chodí s Mimúnem, klukem z Maroka. Rodiče mu ale řeknou, že si přece nebude moct vzít holandskou holku. Je pro něho připravena marocká nevěsta. Polča a Mimún se rozejdou, ale scházejí se dál, mají se přece rádi. Po prázdninách Mimún přiveze Polče z Maroka šátek. Měla by už mít hlavu zakrytou.

Poslechněte si článek:

Během roku se ve třídě objeví nová spolužačka Consuela. Přišla z Mexika. Má ráda Polčina plyšového medvídka, připomíná jí obrázek medvídka, který měla od svého tatínka. Tatínka v Mexiku zabili. Skoro všechny muže od nich z vesnice zabili. Consuela o tom moc nechce mluvit.
U Consuely se žije jinak. Když Polča přijde k nim domů na návštěvu, zjistí, že v některých rodinách jsou na uklízení jen ženy. Ségra uklízí pokoj svým bráchům, to je přece normální, ne?

Dědeček Polči onemocní. Nemoc je vážná a rychlá. Návštěvy v nemocnici, rozhovory o nemoci, o umírání. Polča jde potom s dědečkem na hřbitov.
„ ,Víš, Polčo, všechno má svůj konec.‘
,Jo,‘ vyhrkla jsem. Vyskočila jsem, objala ho a zaryla se mu obličejem do ramene. Bála jsem se, že se rozbrečím…
,Není na tom nic zlýho… tam, kam jdu, je věčný mír,‘ řekl dědeček. Na rukávu měl šedivý vlas…“
Pohřeb.

Polča píše básně. Je to její způsob uvažování a vyjadřování, její postoj k světu.
Třeba když umíral dědeček. Ležel v posteli, unavený a hubený.
„Nemůžu o tom psát. Složila jsem jen básničku:
Milý Bože,
že každý jednou umře,
to není moc dobře.
Kdybys ty dědu měl, tak bys taky nechtěl,
aby ti před očima chřadl.
Vždyť není tak těžké pro tebe
vzít ho živého do nebe.
Tak přivři nad ním oči
za velkou pusu od Polči.“

Polča přemýšlí o náboženstvích a vírách lidí kolem sebe. Vrtá jí hlavou, proč ona žádné náboženství nemá. Nebo má?
Už v sedmi letech to s dědečkem a babičkou probírala. Modlili se pravidelně před jídlem a před spaním. Polča se jich zeptala, jak se to dělá.
„ ,Ale Polčo, to je strašně jednoduchý, víš,‘ ujistil mě děda. ,Když máš s něčím potíže, třeba ve škole, tak to Bohovi řekneš a nakonec dodáš amen, to je všechno.‘
,Fakt?‘ váhala jsem.“

Na konci knížky je Polče třináct.
„Nevím, co se bude dít, když je člověku třináct. Je to důležitý okamžik, to vím jistě. Snažila jsem se dohlídnout do budoucnosti, ale nic jsem neviděla. A ještě něco mi leželo v hlavě…
,Vy všichni v něco věříte. Já v nic nevěřím. Jsem samorost?‘
,Tak hele, věříš, že můžeš mít ráda lidi? Věříš, že lidi můžou mít rádi tebe?
Když věříš na lásku, tak to jako víra stačí,‘ uzavřel Spík.
Cítila jsem, že je to pravda, a ne jenom útěcha.“

Kniha má spád. Útržkovitost (i této recenze) a spousta témat souzní s Polčiným hektickým dospíváním i místem, kde žije.

Polču napsal známý nizozemský spisovatel pro děti a mládež Guus Kuijer. V Holandsku vycházela postupně v letech 1999–2001 v pěti knížkách, v českém překladu Magdy de Bruin Hüblové ji Albatros loni vydal v jednom svazku.

První kniha tohoto autora vyšla česky v roce 2013 s názvem Všehokniha. Dojemný i humorný příběh křesťanské rodiny, kde velmi bigotní otec vynucuje poslušnost a víru násilím. Úspěšně se mu daří Pána Boha ze svého syna vytlouct.

I když vlastně ne tak úplně. Po výprasku Tomáš šeptá do tmy za oknem: „ ,Prosím tě, Bože, mohl bys existovat? Prosil bych všechny rány egyptské. Uhodil maminku a nebylo to poprvé!‘
Bůh mlčel jako hrob. Andělé si chtěli utřít slzy, ale měli tak promáčené kapesníky, že se dokonce i na pouštích spustil déšť.“
Devítiletý Tomáš ví, čím by chtěl být, až bude velký: „Až vyrostu, budu šťastný.“

Guus Kuijer ve svých knihách otvírá svět dětí, které to nemají snadné. Happyendem může být třeba jen síla nepřestat hledat, přežít to těžké s vlastními rodiči, umět se smát, cítit soucit.
„Tomáš viděl to, co ostatní lidi nevidí. Nevěděl, čím to je, ale bylo to tak odjakživa. Viděl tatínka přes zeď. Za stolem. Samotného. Tomášovi bylo divně kolem žaludku. Nejdřív si myslel, že spolknul hrocha, ale pak mu došlo, že je to soucit.“

Lenka Ridzoňová
Guus Kuijer. Polča.
Praha: Albatros 2018, 328 s.