Pralinkárna – práce snů

(ČB 4/2019) Jaroslav Nevřela právě podepsal pracovní smlouvu. Následující týden má nastoupit na ranní směnu a těší se. Zaměstnání vystřídal už několik. Pomáhal v kuchyni – dvě hodiny denně sedm dnů v týdnu. Práce se mu líbila, ale s platem spokojen nebyl. Za měsíc si přišel na pouhých 1500 korun. Pak nastoupil do lakovny plechů. Při práci s tenkými kovovými deskami si ale nebyl jist, jestli neudělá fatální chybu a nepřivodí si vážné zranění. Při handicapu pana Nevřely, alkoholové demenci, to je obava na místě. Také se pokoušel o úklid, tam ale neuspěl.

V zaměstnání, které ho čeká teď, si ale věří. Spolu s dalšími spolupracovníky bude vyrábět pralinky. Čtyři hodiny denně pět dní v týdnu, s výrazně vyšším platem, než měl jako pomocník v kuchyni. Věří si i proto, že má za sebou dobrou přípravu. V pralinkárně, při důkladném týdenním zaškolení, si vyzkoušel všechny pracovní úkony, takže ví, co ho čeká. „Myslím, že nezklamu,“ říká.

Poslechněte si článek:

Výroba pralinek je voňavá a různorodá; pro milovníky čokolády práce snů. Nejprve se připraví takzvaná čokoládová skořápka, vrchní část pralinky. Nechá se vychladit a pak do ní přijde náplň zahřátá na 26 stupňů. Ve Valašském Meziříčí plní pralinky pistácií, lískovým ořechem, nugátem nebo karamelem. Po půl hodině náplň ztuhne a zalije se čokoládou. Jak to vypadá, ukazuje Miroslav Šiler, který v diakonické pralinkárně pracuje už od zahájení provozu. Vezme tác s naplněnými skořápkami a nechá je zalít mohutným proudem čokolády. Stěrkou přebytečnou čokoládu setře a na minutku položí tác na malou vibrující plochu. Vibrace tekutou čokoládu setřesou, takže z ní zmizí vzduchové bublinky, které by kazily výsledné dílo. Poté následuje chlazení. Pak se hotové pralinky uskladní, zabalí a můžou jít do prodeje. Hlavními odběrateli by se měly stát kavárny, hotely a firmy, které mohou pralinkami obdarovat své zaměstnance. Objednat si je ale samozřejmě můžou i jednotlivci na webu www.svet-pralinek.cz.

Panu Šilerovi je 55 let. 30 let strávil v domově pro handicapované v Zašové (sociální služby Vsetín), který ale musel v roce 2012 projít zásadní transformací, protože jeho obyvatelé byli nuceni žít v nečinnosti a naprosto nedůstojných podmínkách. Dnes má pan Šiler zázemí v chráněném bydlení valaškomeziříčské Diakonie. Úspěšně už tam pracoval jako zahradník či pomocný údržbář, o místo v pralinkárně se však hlásil hned, jak se o ní dozvěděl. Věděl, že ho čeká dobré prostředí.

A to potvrzuje i další pracovnice. Absolvovala střední školu. Kvůli svému handicapu, o kterém nechce blíže mluvit (proto ani neuvádíme její jméno), má invalidní důchod prvního stupně. Pracovala už na různých továrních výrobních linkách, zkusila i ekologickou farmu, což jí bylo blízké, ale i toto zaměstnání se nakonec pro ni ukázalo jako nevhodné. „Co se týče kolektivu i pracovního prostředí, tady je to zatím to nejlepší, co jsem zažila,“ hodnotí pralinkárnu.

Důkladné zaškolení ve voňavém provozu

Dobrá atmosféra při výrobě pralinek není věc náhody. Všichni pracovníci absolvují přípravné kurzy s názvem Matteo, zaměřené na lidi s handicapem, i důkladné zaškolení přímo v pralinkárně. To není úplně obvyklé a vychází to z dlouhodobých zkušeností valašskomeziříčské Diakonie. Lidem s handicapem často nechybí šikovnost ani chuť do práce, potřebují ale delší čas na to, aby se s novými pracovními nároky sžili. A tomu právě přípravné kurzy slouží. „Můžeme si člověka otipovat, co mu vyhovuje,“ říká jedna z vedoucích kurzů Alena Rušarová. Díky dostatku času na přípravu zaměstnanců je pak na méně stresu na pracovišti.

Přípravné kurzy budou pokračovat i nadále. Zaměstnání v Diakonii Valašské Meziříčí může najít víc lidí s handicapem než je současných 78. Nově otevřená pralinkárna totiž není jediný tzv. sociální podnik, který tamní Diakonie provozuje.

A co čeká v nejbližší budoucnosti samotnou pralinkárnu? Hlavní úkol je dobudovat prodejnu, kde si budou lidé sladké zboží moci koupit přímo. Své zákazníky si určitě najde.

Adam Šůra