Nová agenda ČCE

(ČB 4/2019) Připravuje se nová agenda – bohoslužebná kniha naší církve. Zajímavou inspirací se pro nás může stát aktuální agenda americké presbyterní církve, Book of Common Worship; k tomuto tématu jsme psali už v prosincovém čísle (ČB 12/2018). Pojďme se podívat, co se v této agendě podnětného píše o křtu. Bude to možná o to důležitější, že Pavel Filipi se ve své skvělé Evangelické liturgice (2011) k popisu slavení křtu již nedostal.

Američané nevážou křest na velikonoční dobu, jak to pozorujeme u římských katolíků, nýbrž podobně jako ve většinové praxi a jako i u nás, na neděli jakožto den Páně. Křest se má, pokud je to možné, konat při pravidelné „hlavní“ nedělní bohoslužbě. Naskýtá se ovšem otázka, jak moc je to dobře.

Poslechněte si článek:

Rozumíme argumentu, že křest se týká celého sboru a celé církve, proto se má dít ve shromáždění. Neměli bychom však přece jen připustit legitimní možnost samostatné křestní bohoslužby, jak to bylo obvyklé v první církvi? Katechumeni bývali (při východu slunce, zpravidla o Velikonocích) křtěni venku u vodních zdrojů a toků a teprve poté uváděni k své první bohoslužbě do shromáždění církve. Výhoda takového řešení je v tom, že je na křest dost času, že se soustředíme pouze na něj.

V americké agendě je pro křest vyčleněno pevné místo, a to v prostoru mezi bohoslužbou slova (čtení Písma, kázání) a večeří Páně. I zde je samozřejmě k diskusi, zda nemá své opodstatnění variabilita, na kterou jsme zvyklí my u nás. Je-li křest předsunut už před bohoslužbu slova a před kázání, má to také své kouzlo a symboliku – křest jako počátek křesťanského života v církvi, křest jako „vstupní svátost“.

Struktura samotného křestního obřadu se podobá tomu, co známe od nás i od dalších církví:
1. tzv. „slova ustanovení křtu“
2. představení katechumenů
3. odřeknutí zlu a vyznání víry
4. modlitba nad vodou
5. křest a vkládání rukou
6. uvítání v církvi a pozdrav pokoje

Při svátosti křtu je hlavní živel – symbol – samozřejmě voda. Od kropení malými kapkami nebo od dělání křížku na čelo namočenými prsty se už většinově upustilo a je to dobře. Vody má být dost, má být vidět a má být slyšet. Presbyteriáni proto navrhují, aby tam, kde se používá křtitelnice, zástupce sboru (kurátor!) na začátku křestního obřadu přinesl ve velkém skleněném džbánu vodu a tu před zraky přítomných nalil do nádoby, z níž se bude křtít. Pokud se ve sboru užívá velkého baptisteria, do kterého mohou křtění vstoupit, vhodným způsobem to upomíná na původní symbolický význam křtu, totiž na smrt starého života a vzkříšení k novému životu s Kristem.

Co má Book of Common Worship oproti naší Agendě z roku 1983 navíc, je eulogická modlitba nad vodou. Ten, kdo křtí, se po úvodním dialogu se sborem (Pán s vámi – i s tebou – vzdávejme díky Pánu, našemu Bohu – je správné mu děkovat a chválit ho) modlí u připravené křestní vody například těmito slovy:

Děkujeme ti, věčný Bože,
že darem vody živíš a udržuješ všechny věci živé.
Na počátku věků se tvůj Duch vznášel nad vodami,
aby všemu dal život a řád.
Ve dnech Noemových jsi přemohl zlo vodami potopy,
ve své spravedlnosti jsi dal nový začátek.
Přes vody moře jsi z otroctví vyvedl Izrael,
do svobody zaslíbené země.
Ve vodách Jordánu byl Ježíš pokřtěn Janem
a pomazán tvým Duchem.
Skrze křest své vlastní smrti a vzkříšení
nás Kristus osvobodil od hříchu a smrti
a otevřel cestu k věčnému životu.
Děkujeme ti, Bože, za vodu křtu.
V něm jsme pohřbeni s Kristem v jeho smrt.
V něm jsme získali podíl na jeho vzkříšení,
jeho prostřednictvím jsme znovuzrozeni silou Ducha svatého.
Sešli svého Ducha,
aby tuto vodu učinil pramenem vysvobození a znovuzrození.
Smyj hřích všech, kteří v ní budou očištěni.
Uveď je do nového života a včleň je do Kristova těla.
Vylej na ně svého Ducha svatého, aby měli moc činit tvou vůli
a vždy následovat ve vzkříšeném životě Krista.
Tobě, Otci, Synu a Duchu svatému, jednomu Bohu,
buď všechna chvála, čest a sláva nyní a navždy.

Svátost křtu – hlavní svátost – se v mnohém podobá večeři Páně. Také ve křtu se k věřícímu člověku sklání Bůh, očišťuje ho od hříchu, dává mu podíl na věčném životě a včleňuje ho do společenství. Hlavní rozdíl však není tolik v materii vody oproti chlebu a vínu, ale v tom, že křest je svátost v pravém slova smyslu personální, jednorázová, neopakovatelná. Většina členů tradičních církví si ovšem vlastní křest nepamatuje, neboť byli pokřtěni jako nemluvňata. Svátost včlenění do těla Kristova jim byla dána „z pouhé milosti“, nezasloužili si ji například účastí na dlouhém katechumenátu nebo snad bezvadným životem. Jenomže sborové společenství při křtu není a nemá být odsouzeno do pasivní role pouhých pozorovatelů. Křest se má slavit tak, aby všichni ve shromáždění na něj mohli dobře vidět a aby se jej mohli účastnit svými hlasy a gesty, jak napomáhá společné Apoštolské vyznání víry. A také možnost podat ruku křtěným nebo, jsou-li to nemluvňata, jejich rodičům a kmotrům. Presbyteriánská agenda to pojímá jako ono známé „pozdravení pokoje“. Každý křest, kterého se jako člen sboru účastním, se tak stává i obnovou mého vlastního křestního slibu.

Marek P. Lukášek;
ilustrační foto Pavel Capoušek a Zuzana Capoušková