Vlastní cestou. Pěstounská péče na přechodnou dobu

(ČB 4/2019) Hurtovi jsou farářská rodina. Václav i Ula jsou šedesátníci, mají čtyři dospělé děti a (zatím) jedno vnouče. K jejich farním štacím patří Merklín, Hrabová a Mladá Boleslav a nyní jsou již sedmý rok v Litomyšli. Když Václav pozbyl v Merklíně státní souhlas k výkonu duchovenské činnosti, živil se jako odečítač elektroměrů, v pekárně nebo v cihelně. Byl také vojenský kaplan a strávil půl roku na misi SFOR v Bosně. Po přestěhování do Litomyšle se Hurtovi vrhli na činnost, o které dávno přemýšleli. Stali se pěstouny na přechodnou dobu, což znamená, že se starají o odložená miminka nejútlejšího věku a věnují se jim do doby, než tyto děti mohou jít do trvalého osvojení nebo zpět do původní rodiny.

Poslechněte si článek:

Téma čísla je „křesťanská rodina“. Z jaké rodiny vy dva pocházíte?

Ula: Já jsem ze smíšené rodiny. Žili jsme v severních Čechách, tatínek byl Němec, horník, snad proto nemusel do odsunu. Byl katolík, ale do kostela nechodil. Maminka pocházela ze Slezska, je hodně věřící evangelička s typickou slezskou zbožností, takže já jsem s ní do kostela chodila od malička a moc se mi tam líbilo. Rodiče to neměli lehké, ale já jsem u maminky viděla, že stojí za to za svou víru bojovat.

Václav: Já pocházím z tradiční evangelické rodiny. Rodiče se vzali pozdě a já byl jejich jediné dítě. Maminka měla kořeny v exulantském Zelově, patřila k reemigrantům, od roku 1923 žila její rodina v Zábřehu. Tatínek byl ze selského rodu z Březí, sbor Opatovice. Když se vzali a já se pak narodil, neměli moc kde bydlet, tak jsme se nakonec octli díky faráři Batelkovi v Horském domově v Herlíkovicích. Tatínek zemřel, když mně bylo 11 let. Maminka se se mnou večer modlívala Otčenáš, ale jinak byla naše rodina v projevech víry spíš zdrženlivá. V herlíkovickém kostele byly bohoslužby jen občas a do Vrchlabí jsme chodili zřídka, protože to bylo daleko.

Jak ses, Václave, dostal ke studiu teologie?

Jednu dobu u nás bydlel můj bratranec, ten mě začal brát do mládeže. V sedmnácti jsem byl konfirmován, a ačkoli jsem studoval průmyslovku, teologie mě začala zajímat. Hodně mě ovlivnili církevní disidenti Sváťa Karásek a Zdeněk Bárta, taky Honza Kozlík a Aleš Březina. U nich jsem si uvědomil, že víra může dávat sílu k určitým postojům. Bral jsem to vážně a podal jsem přihlášku na teologii. Ředitel školy (SPŠE v Jičíně) se mohl zbláznit. Byl jsem předvolán snad dvacetkrát do ředitelny a masírován, ať přihlášku stáhnu. Pak si pozvali na kobereček maminku; přijela do Jičína do školy a řediteli řekla, že její předkové odešli kvůli víře do exilu, takže mně může těžko rozmlouvat, abych šel studovat teologii. A bylo to.

Co bylo po škole?

V: Končil jsem bohosloví v roce 1981 a státní souhlas jsem nedostal proto, že mě fakulta nedoporučila do služby. Bydleli jsme v kostelnickém bytě v Liběchově. Tamější farář Mundek Bauer mě hodně ovlivnil. Těch šest let tam bylo pro mě hodně důležitých, vlastně takový vikariát, byl jsem ve staršovstvu, pokladník, kázal jsem… Pak jsem souhlas dostal, šel do Merklína a tam jsem jej vlastně neztratil, jenomže to bylo vždycky jen na rok a potřetí o něj tehdejší synodní rada už nepožádala. Časem jsem se ale farářování zase vrátil.

Vaše děti vyrůstaly v křesťanské rodině, k tomu na faře. Jak tuto roli přijímaly?

U: Ty starší tři, co jsou brzo po sobě, našly v církvi svůj domov. Znají spoustu lidí, stýkají se s nimi, jezdily na sjezdy, kurzy, brigády. Debora je farářka. Ale nejmladší syn si dělal vždycky všechno po svém. I když jako dítě přivedl do nedělní školy a potažmo do církve asi čtyři nebo pět kamarádů. Dnes si ale drží určitý odstup. Já si zpětně myslím, že všechny naše děti na faře trochu trpěly. Nebylo moc soukromí, občas jim někdo připomněl, že by měly jít příkladem…

Jak jste se ke křesťanské výchově stavěli vy jako rodiče?

V: Do kostela jsme je brali odmala pravidelně, postoje jsme jim dávali najevo docela jasně, zpívali jsme s nimi, před jídlem se modlili, spíš to ale byla taková ta cudná skrytá zbožnost.

U: Myslím, že v tomto děti měly dost velkou volnost.

Jak jste se potkali s ideou náhradního rodičovství?

U: V Mladé Boleslavi jsme měli velice sociálně zaměřenou paní kurátorku Danu Švejdarovou. Měla kdysi jedno dítě v pěstounské péči. Když jsme my měli před sebou stěhování z Boleslavi na nový sbor, začalo mně vrtat hlavou, jestli by to nebyla dobrá cesta. Když jsem své myšlenkové pochody řekla Vaškovi, ten úplně zajásal. To bylo v roce 2012, těsně před novelou zákona o pěstounské péči. V Litomyšli jsme se o celou problematiku začali víc zajímat a čekali, až se změní předpisy. A to se stalo k 1. 1. 2013.

Můžete trochu přiblížit čtenářům, co obnáší pěstounská péče na přechodnou dobu?

U: Je to taková zvláštní forma. Člověk musí být neustále v pohotovosti, i když momentálně žádné dítě doma nemá. Jde o to, aby mohl potřebné miminko okamžitě přijmout. A musí se umět vyrovnat s tím, že to dítě vypiplá a ono pak půjde dál svou cestou.

Jak vypadá příprava na náhradní rodičovství?

V: Podle novely zákona o sociálně-právní ochraně dítěte je povinných myslím 72 hodin školení. My jsme se hned po přijetí toho zákona hlásili na kraji, že máme zájem stát se pěstouny. Byli jsme mezi prvními, kdo chtěli na školení jít, celkem to bylo asi 20 párů a vznikla skupina, v jejímž rámci se stále setkáváme. Nebyly to přednášky, ale školení zážitkovou formou.

U: Samozřejmě jsme prošli psychologickými testy. Přijeli se také podívat k nám domů.

Jak dlouho takové novorozeňátko, jako je třeba to vaše současné, v přechodné pěstounské péči setrvá?

U: Bývá to různé. Podle zákona by to mělo být maximálně rok. První děťátko jsme měli jenom asi sedm neděl, jiné 11 měsíců. Jde vlastně o čas, než se zajistí a vyřídí trvalá náhradní péče, to znamená adopce nebo trvalá pěstounská péče. Jednou jsme měli dítě od hodně mladé maminky, porodila v nějakých 14 letech, to dítě šlo pak zpět k ní domů. Měli jsme už osm dětí.

U: Jednoho chlapečka chtěli nakonec dát na Slovensko, protože měl po mamince slovenské občanství. Skončil by určitě v nějakém děcáku. Byl to takový citlivý chlapec a my jsme ho tak krásně vypiplali! Vyvíjeli jsme tlak na úřady i na soud, dokonce sháněli někoho sami. Nakonec to dobře dopadlo, vzala si ho jedna česká rodina. Většinu těch dětí ale máme poblíž, udržujeme kontakty, jsou to taková naše vnoučátka.

Měli jste někdy dítě z babyboxu?

V: Ne. Děti z babyboxu jsou právně volné, takže většinou jdou asi rovnou do adopce.

Nejste už nejmladší, jste spíš ve věku prarodičů. Jak péči o mimina zvládáte fyzicky?

V: No, toho jsme se trochu báli. Na školení nám tuhle stránku péče vykreslili tak barvitě, že jsme vážně uvažovali, že to vzdáme. Ale nakonec to není tak hrozné. Já si říkám „macech“ a Ula je „maceška“. Myslím, že to přesně vystihuje, jak se o miminka staráme.

U: Noční vstávání zvládám, to jinak nejde. Měli jsme jednu holčičku a ta týden v kuse plakala, měla abstinenční příznaky po nikotinu. Ale to už jsem se střídala s dcerou. Já jsem chovala holčičku do dvou v noci, od dvou do rána dcera.

A co chování, konejšení?

U: My děti hodně nosíme. Podle mě je fyzický kontakt hodně důležitý. Proto je máme v pěstounské péči, aby neležely někde v postýlce, ale aby měly odezvu, když zapláčou, a měly šanci vytvořit si k dospělému vztah. Tak je chováme, to není rozmazlování.

Jak probíhá předávání do rodiny?

U: Dost dlouho se navštěvujeme, nejprve jezdí oni k nám a pak my k nim, aby si dítě zvyklo na nové prostředí i na nové lidi. Dítě necháváme v rodině, až když při našem odjezdu nepláče. A to se nedá uspěchat, je to dost individuální.

V: U starších dětí je to složitější, komplikované je, když se dítě vrací do původní rodiny, kde bylo nějaké násilí nebo zneužívání. Snažíme se ohlídat, aby bylo všechno v pořádku. Ula má s většinou maminek moc hezký vztah, je s nimi v kontaktu a funguje jako taková náhradní babička.

Jak vlastně tyto „sourozence“ přijaly vaše děti?

U: Dobře, už byli dospělé. Tři z našich dětí zatím svoje děti nemají a tahle miminka mají moc rádi. Jako konkurenci to myslím neberou.

Máte nějaké speciální zážitky s dětmi, které jste už někomu předali?

U: Ačkoliv ty děti byly tady s námi ve velmi útlém věku, zajímavé je, že v nich něco asi zůstává, něco si zapamatují. Kdo ví, co to je. Jestli je to známé prostředí naší kuchyně, nějaká vůně, těžko říct. Jak jsme říkali, s většinou těch dětí se dál navštěvujeme. A když přijdou sem, cítí se tu asi dobře, protože jsou klidné a chovají se jako doma. Jednou k nám přijeli na návštěvu s tříletou holčičkou, kterou jsme ale my odevzdávali, když jí byly tři měsíce. Doma jí četli z deníčku od nás, vyprávěli jí, jak to bylo a ona se zeptala, jestli ta postýlka u nás v kuchyni je ta, co v ní jako malá bývala. Chtěla si do ní lehnout, do pusy si strčila všechny dudlíky, obložila se plyšovými medvídky a asi dvě hodiny tam naprosto v klidu ležela. Něco v její paměti muselo zůstat, i když to samozřejmě neuměla sdělit.

Co říct závěrem?

V: Já bych si přál, aby celý ten systém fungoval lépe. Mezi sociálkou, soudy a náhradními rodinami je toho stále hodně co řešit. Občas vidíme úřednickou lhostejnost, všechno dlouho trvá. Přitom u takhle maličkých dětí, navíc často z problematického prostředí, jde o každý týden, o každý den. Jakýkoli průtah jim škodí. Bylo by také potřebné, aby stát trvalým pěstounům dával víc peněz (mají asi 12 000 hrubého), aby jich pak bylo víc a měli jsme komu děti do trvalé péče předávat. A aby také stát přestal podporovat kojeňáky a ústavy včetně „Klokánku“. Péče zde je určitě nejméně dvakrát dražší než u pěstouna v rodině, navíc to především ty malé děti poškozuje na celý život (viz kniha John Bowlby: Vazba). Našim politikům je to však víceméně jedno.

všechny děti mají Hurtovi ve vzpomínkách i na obrázcích

U: Každý kraj organizuje pěstounství trochu jinak, každý soud se taky chová trochu jinak. Ale dost se to zlepšilo. Existují také podpůrné neziskové organizace, která nám pomáhají. Ta naše se jmenuje „Děti patří domů“ a je ze Svitav. Organizuje školení, máme možnost supervize. Máme kde konzultovat problémy, které se můžou objevit a taky nám platí vzdělávání, které musíme podle zákona absolvovat.

Považujete toto své počínání za křesťanské poslání?

U: To je možná řečeno poněkud nadneseně. Já jsem spíš vděčná za to, že to můžu dělat, mě to obohacuje. Když se miminko začne rozvíjet, vidím, že to je dobře. Takže někde v hloubce to vlastně jako poslání cítím.

V: Pěstounských rodin na přechodnou dobu je v současné době v České republice asi 700. Je pravda, že mezi těmi, které známe, je hodně věřících, ale nevěřící jsou pěstouni stejně dobří. Takže poslání ano, ale jestli křesťanské, to si netroufám říct.

připravila Daniela Ženatá