Rozrost

(ČB 4/2019) S rozrostem jsme začali v Praze-Braníku, kde teď vikářuji, už na podzim. Šlo o to vymyslet pravidelný sborový program, který není vymezen striktně generačně, ale spíše situací účastníků. Skončili jste se školou? Začínáte v nové práci? Máte malé děti, ale třeba taky vnoučata? Zkrátka už jste překročili blíže neurčený práh dospělosti? A především – v struktuře pravidelných sborových programů jste nenašli takový, který odpovídá vaší životní situaci, zájmu, ale i potřebám? Rozrost je pro ty, kdo spadají do všech těchto kategorií, třeba i s dětmi, popřípadě vnoučaty. A zároveň je otevřen i dalším. „Nízkoprahový“ je asi slovo, které náš záměr vystihuje nejlépe.

Poslechněte si článek:

Přijdou všichni

Nastíněný popis asi v lecčem odpovídá tomu, co bývá v některých sborech označováno jako třicátníci nebo střední generace. Jenomže my jsme naše setkání nechtěli zásadně věkem omezovat. A hlavně je důležité, aby mohly přijít i děti, což má dvojí význam. Za prvé: nikdo nemusí zůstat s dětmi doma, rodiče mohou přijít spolu. A pro ty, kdo děti nemají nebo přijdou bez nich, jsou poletující mrňousové často obveselení. Za druhé jde o bystrý poznatek církevního historika Petra Pabiana. Ten si při našem výzkumu dějin ČCE v posledních 100 letech všiml, že v církvi a ve sborech snad mimo rodinné bohoslužby takřka neexistují setkání a programy, které jsou zaměřeny mezigeneračně, v nichž jde o předávání víry mezi jednotlivými generacemi.

 

sdr

Rozrost není řešení popsané situace. Je to spíš náš první výkop. Připadá nám důležité už to, když děti vidí, že k setkání jejich rodičů s přáteli patří modlitba, píseň a slovo z Bible a že se sbor může stát jejich rozšířeným domovem.

Kolem jídla

Jak to vlastně celé vypadá? Už jsem psal – jde o to udržet ten „nízký práh“. Vymýšlel jsem, co sám rád dělám společně s přáteli. Odpověď jsem nemusel dlouho hledat: Rád s nimi jím. A tak se na rozrostu setkáváme kolem večeře. Začínáme už v šest, abychom spolu stihli strávit nějaký čas, než bude třeba uložit děti. Bývá nás kolem patnácti a třetina z toho jsou děti. Věkové rozpětí je od půl roku do sedmdesáti. Většina účastníku se ovšem pravda pohybuje kolem třicítky. Scházíme se jednou za měsíc. Celé setkání je rámováno písní, modlitbou a stručným, ale zato úderným biblickým programem (5–15 minut), nejlépe s obrázky. S mým mentorem Jardou Pecharem jsme oba požitkáři, téma společného jídla nás proto zatím neopustilo. Bible v této věci nabízí pozoruhodně velké množství materiálu. I když posledně se bratr šéf vyřádil už na Platónově //Symposionu//.

Inspiraci k tomu, jak naše setkání uspořádat, jsme našli také v dějinách rané církve. V mladé křesťanské církvi hrálo společné stolování důležitou roli. Vedle večeře Páně to byly tzv. agapy, tedy hody lásky. Stála za tím zkušenost, že společné jídlo znamená prostor k sdílení, důvěrnému rozhovoru, vzájemné solidaritě a společnému veselí. Je to také výraz díků, že dary na stůl dostáváme od Pána Boha, a proto se o ně můžeme dělit s ostatními.

Vedeme řeči

Naše společné večeře se řídí pravidlem: Když přinese každý trošku, odcházejí všichni s plným břichem. Vítáme všechno od rohlíků přes tlačenku až po nadívané lanýže. Invenci se meze nekladou a v případě potřeby máme k dispozici i plně vybavenou kuchyň. Přitom je ovšem důležitější raději přijít s prázdnou nebo s předvčerejším chlebem než nepřijít vůbec!

A u jídla se mluví. Řečníme o všem možném a kolem běhají děti. V rozhovoru se nakonec dotýkáme témat, která se týkají víry, a přitom souvisí s každodenním životem. Na tom, kdo setkání svolává, je, aby poznal, kdy je třeba rozhovor trochu motivovat, a zároveň, aby se zbytečně nežvanilo.

Rozrůst se může každý a je to milé.

Michael Pfann, absolvent bohosloví na vikariátě v Braníku