Obstojí evangelická církev bez svých rodin?

(ČB 4/2019) Má-li být řeč o rodinách v evangelické církvi, nemohu začít jinak než osobní zkušeností. Nepocházím z tradiční evangelické rodiny a s církví jsem se seznámil až na začátku své puberty, tedy někdy v první polovině devadesátých let. ČCE byla tehdy propojena i určována rozsáhlými a pro mě zcela nepřehlednými rodovými vztahy. Pro nově příchozího bylo obtížné do této spleti proniknout a ještě obtížnější v ní najít své místo. Po vyslovení svého jména jsem byl obvykle ihned dotázán, s kterými Kolářovými jsem příbuzný a zda by se přece jen nenašel nějaký klan, jehož jsem – třeba nevědomky – součást a díky kterému bych pro ostatní přestal být podivně neskladný. Musel jsem se smířit s tím, že aspoň po nějaký čas, nejpozději do chvíle, kdy se sňatkem na některý z evangelických rodů napojím, zůstanu v církvi cizincem.

Poslechněte si článek:

Uběhlo čtvrtstoletí a obraz naší církve se výrazně proměnil. Dávno neplatí, že seniorátních a celocírkevních setkání mládeže se účastní jen pevně semknuté skupiny blízkých a vzdálenějších příbuzných. Složení evangelického lidu i jednotlivých sborů je dnes mnohem pestřejší. Ve sborech se objevují dospělí konvertité; pokřtění, kteří ale neprošli křesťanskou výchovou; lidé přistoupivší z jiných církví; hledači a sympatizanti, kteří se (prozatím) nechtějí stát členy církve, ale v naší církvi našli zázemí; členové jiných církví, kteří mají zájem o evangelické biblické hodiny nebo na ně posílají své děti; konfesně smíšené páry; cizinci, kteří se usadili v naší republice. Jsem přesvědčen, že těmto a dalším nezařaditelným lidem jsou dnes dveře našich kostelů otevřeny mnohem více než v minulosti. Chtějí-li, většinou se do sborového společenství poměrně snadno integrují a tradiční členové se na ně nedívají skrz prsty. Nově příchozí mohou evangelické sbory občerstvit, přinést nové nápady a impulzy, zprostředkovat cenný pohled zvenčí a poukázat na nedostatky, které sbory kvůli své provozní slepotě nevnímají. Dokonce i někteří mladí faráři nejsou původně z evangelické církve.

Krize soudržnosti rodin

Bylo by svůdné tuto nepochybně ozdravnou proměnu struktury našich sborů vysvětlit tím, že evangelíci jsou dnes vstřícnější, zbavili se předsudků vůči jinakosti a vůbec jsou na rychle se měnící dobu lépe připraveni. To je jistě také pravda, ale jen částečná. Odvrácenou stranou tohoto pozitivního vývoje je fenomén, skloňovaný dnes ve všech pádech: krize rodiny. Záměrně vynechávám sporné adjektivum „tradiční“, které nám při porozumění tohoto jevu moc nepomůže, a naopak nutnou analýzu současného stavu rodiny ještě víc znesnadňuje. Krizi rodiny chápu především jako otřesení její soudržnosti a celistvosti. Statistiky rozpadů manželství a neochoty do manželství vůbec vstupovat jsou známé, //patchwork family// (rodina sešitá z partnerů a dětí z různých manželství) se stává skoro novým standardem.

Pro naši církev má tento vývoj závažné dopady. Rodiny byly v evangelictví tradiční nositelé víry a záruka jejího předávání z generace na generaci, a to i v dobách nesvobody, kdy vedení dítěte k víře vyžadovalo odvahu. Misie nebyla nikdy naše silná stránka, a přestože již uznáváme její potřebnost, stále si s ní nevíme rady. Spoléhat se v dnešní době na to, že evangeličtí manželé přivedou na svět mnoho dětí a úspěšně je vychovají k víře a k věrnosti církvi, je naivní. Již samotná představa „předávání víry“ je ostatně poněkud scestná – víru nelze jednoduše předávat tak, jako se předává třeba rodinná Bible. Víra je Boží dar, výsledek vanutí Ducha, pro což je sice možné a nezbytné vytvářet podmínky a příznivé prostředí, ale to je asi tak vše, co dovedeme. Jenže právě toto budování rodinného biotopu, v němž se víra může zrodit, vzklíčit a vyrůst, je dnes těžší než kdy jindy.

Smíšené rodiny to nemají lehké

Stabilní a konfesně jednolitá rodina je stále větší vzácnost. Jsou-li životní partneři členy různých církví, případně, což se děje mnohem častěji, je pouze jeden z nich aktivní člen sboru, výchova dětí k víře se stává kamenem úrazu. Ani v případě, že je nevěřící partner tolerantní a souhlasí s tím, že se jeho věřící protějšek této výchovy ujme, se problémům nelze vyhnout. Rituály společné modlitby, četby Písma i jiné projevy rodinné zbožnosti jsou ohroženy, ne-li znemožněny.

Nejvíce sporů však způsobují rozdílné názory na trávení volného času, kterého se rodinám v důsledku velkého pracovního vytížení dostává stále méně. Bohoslužby a jiné sborové programy z tohoto volného času ukrajují zásadní díl. Zatímco tradičním evangelickým rodinám poskytuje kostel prostor pro společný prožitek víry i příjemný kontakt se společnými přáteli a známými, smíšená manželství spíš ještě víc rozděluje.

Pro faráře tak vzniká dilema: má podpořit prohlubování víry dítěte či dospělého v prostředí sboru, avšak na úkor soudržnosti rodiny? Anebo má být vděčný za to, že je rodina spolu a věnuje se sama sobě (třeba na společném výletě), avšak na úkor sborového života? Sává se také, že si tuto otázku musí farář položit sám, ohledně vlastní rodiny. Do nelehkých rodinných rozhodování navíc vstupují ještě další závazky, například vůči dětem z bývalého manželství anebo vůči vlastním zestárlým rodičům, kteří vyžadují péči.

Dosti smutně pak rodinná napětí vyhřeznou při přípravě pohřbu: pozůstalí, církvi zčásti či úplně odcizeni, se často nejsou schopni domluvit na církevním obřadu, přestože zesnulý byl věřící a tento způsob rozloučení si přál.

Být vděčný za různé rodinné konstelace

Lidská rodina se dnes stále více dostává do konkurence s rodinou Božích dětí. Za pilíře církve rodiny nelze s dobrým svědomím označit. Obstojí bez nich evangelické sbory? Klást na členy sboru maximalistické požadavky, vycházející z rodinných ideálů našich prarodičů, ničemu nepomůže a vede to jen ke zklamání a ještě hlubšímu odcizení mezi rodinou a sborem. Rodina stmelená vzájemnou láskou, posilující a rozvíjející víru, si v nestabilních časech dál uchovává svou nepopiratelnou hodnotu, avšak neměla by se pro evangelickou církev stát fetišem. Vždyť i Ježíš, jde-li o cestu následování, vyzývá své učedníky k svobodnému odstupu od rodinných vazeb.

Před naší církví stojí úkol vybudovat takové formy sborového života, v nichž „fungující“ evangelické rodiny nebudou tvořit samozřejmý předpoklad, ale spíš vítané obohacení. Při přípravě sborových setkání by si měli organizátoři položit otázku, jak se v nich budou cítit a jak budou přijati lidé necírkevní (což, jak známo, vůbec nemusí znamenat nevěřící), příslušníci jiných konfesí, ale také lidé rozvedení, žijící bez partnera či bezdětné manželské páry. To klade samozřejmě také větší nároky na vedení sboru. Farář už nemůže při své práci automaticky počítat s podporou rodin a musí se pustit do méně komfortní pastorace dospělých i dětí v netypických rodinných konstelacích. Ovšem ve víře, že společenství sboru nedrží pohromadě jen rodinné či přátelské vztahy (díky Bohu za ně!), ale především evangelium Kristovo.

Ondřej Kolář, evangelický farář a učitel na ETF UK
kresba: Petra Fischerová