Gertrud Hirschburger 1934–2019

(ČB 5/2019) Narodila se do farářské rodiny ve Württembersku, v oblasti Švábska. A švábština ji nikdy nepustila. Když byla požádána, aby s námi cizinci mluvila spisovně, že dialektu moc nerozumíme, vydržela to tak dvě věty. Snad to bylo tím, že jako válečné dítě v průmyslovém jižním Německu strávila víc času v protileteckých krytech než ve školních lavicích, a tak jí gramatická správnost němčiny se švábštinou splývala. Její tatínek byl od roku 1939 do roku 1942 určen jako vojenský kaplan pro německé okupační vojsko v Praze. Gertrud za ním jako malá holka ráda jezdila a Prahu si zamilovala. Pak válka skončila, v Československu se k moci dostali komunisté a hranice se uzavřely.

Poslechněte si článek:

Potom ale přišel rok 1989, železná opona padla a cesta do Prahy byla možná. Tolik let se na ten okamžik těšila! Přijela do Prahy, jenomže místo krásných ulic viděla jen šeď a špínu, místo krásných parků rozšlapané bláto a místo elegantních dam a mužů potkávala lidi hledící do země. Po létech přiznávala, že to byl pro ni obrovský šok. Zájem o Československo, lidi a evangelickou církev to však spíše povzbudilo. V následujícím roce přijela se zájezdem Gustav-Adolfského-díla, partnera naší Jeronýmovy jednoty, a navštívila několik sborů, které se po revoluci rozhlížely, jak navázat partnerské kontakty.

Nebyli jsme jediní, kdo měl s laskavou aktivitou této ženy co do činění. V několika dalších sborech i Jeronýmově jednotě to probíhalo podobně. Pohonnou jednotkou byla Gertrudina láska k Bohu, k lidem, k zemi, kterou dětsky poznala v době strašné války.

Organizovala v Čechách i v Německu koncerty, přednášky a různá setkání. S její pomocí se dostalo na 20 mladých dívek jako //au pair// do evangelických rodin nejen v Reutlingen, kde žila, ale i v okolí. Zařídila a zaplatila desítky, možná stovky cest z Německa do sborů naší církve s obnošeným šatstvem, které doma sbírala, třídila, nechávala vyčistit, rovnala do krabic a chystala k převozu. A vozila nejen šatstvo, ale i nábytek – stolky, židle, postele, skříně, a dokonce i tělesa ústředního topení – to když se jich v Německu církevní sbory, rekreační střediska či Diakonie zbavovaly a jí se zdálo, že je škoda vše vyvézt na skládku, když to může jinde dobře posloužit. Gertrud vedla v rámci GAW ve svém sboru kruh žen – Frauenkreis. Když se rušily ve Württembersku textilní továrny, získala velmi levně desítky metrů zánovních závěsovin a záclon v metráži. Zorganizovala několik žen, vzaly šicí stroje, přijely do právě budovaného rekreačního střediska Sola gratia v Bystřici pod Hostýnem, tam na místě vše změřily, nastříhaly, ušily a pověsily. Většina závěsů i záclon tam krášlí okna dodnes. Podobně se s důsledky jejích aktivit potkáte na mnoha dalších místech naší církve.

Gertrud také uměla seznamovat lidi navzájem. Tak se u ní doma odehrála první schůzka s farářem z Betzingen, z níž se rozvinulo přátelství mezi sbory v Betzingen a v Novém Městě na Moravě, které je živé dodnes; i po 26 letech se rodiny přátelí a členové sborů navštěvují. Prsty měla Gertrud i v navázání kontaktu s farářem Ingo Sperlem, odborníkem na hospicovou tematiku, který pak pomáhal zakládat „na zelené louce“ hospicové hnutí na Vysočině. Dnes v domácím hospici Vysočina pracuje ve třech městech přes 20 zaměstnanců.

Gertrud byla velmi činorodá, její neodbytnost možná mohla leckomu až vadit. Když zazvonil poměrně časně zrána telefon, bylo jasné, kdo volá. Hovory byl tehdy drahé, a tak je Gertrud trochu omluvně začínala nezapomenutelnými slovy: „//Hallo, ganz kurz, schnell, geschwind…//“ (zcela krátce, rychle, v kalupu). A bylo jasné, že někde se někdo něčeho zbavuje a bude třeba zjistit, kdo to v naší církvi potřebuje a na kdy má sehnat náklaďák a ochotné řidiče. Někdy nebylo úplně snadné ji přesvědčit, že například o 30 dlouhých kostelních lavic opravdu nikdo zájem nemá.

Ovšem podstatou nebyly ty věci! Ty jenom dávaly důvod se setkat, seznámit, důvod k rozhovorům, společným cestám. Gertrud takto propojila stovky lidí. Mnozí jsou v kontaktu dodnes. Gertrud se podařilo obrousit nedůvěru a vykřesat přátelství lidí, jejichž země se v době jejího dětství nenáviděli.
Byla to statečná žena, která jako malá holka jezdila do nacisty okupované země. Která jako dospívající dívka nemohla v rozbombardovaném Stuttgartu rozpoznat, kudy před nedávnem vedla ulice. Dívka, která s nejbližšími bydlela v domě zničeném válkou, a místo jedné chybějící venkovní stěny měli celou zimu jen koberec. Ale pro smíření mezi národy udělala nevyslovitelně mnoho. Nikoho se neptala, zda může nebo zda je to vhodné. Asi ji ani nezajímalo, co tomu kdo říká. Proto jí naše církev udělila v roce 2003 medaili vděčnosti. Děkujeme Pánu Bohu za její život.

Daniela a Daniel Ženatých