Pojďme spolu

(ČB 5/2019) Je brzké sobotní ráno 6. dubna. Dnes se žádné víkendové dospávání nekoná, jsem připravena na cestu. Mířím totiž do Nosislavi u Brna, odkud dnes vyjdou spolu se mnou asi tři desítky křesťanů na ekumenickou pouť, pojmenovanou příznačně Pojďme spolu. Pouť Nosislav-Hustopeče.

Poslechněte si článek:

Kráčíme krajem, jímž se několikrát dějiny prohnaly velmi prudce a zanechaly za sebou jizvy, které jsou znát dodnes. Kráčím krajinou, která je mým domovem, ale přesto o jejích osudech mnohdy nevím. Cítím to jako svůj dluh, stejně jako odpovědnost za to, aby se to už nikdy neopakovalo. Tento kout jižní Moravy byl totiž odnepaměti prostor, kde se mísily nejen národnosti, ale i náboženská vyznání. Evangelíci, katolíci, novokřtěnci, Češi, Němci. Kráčíme po stopách příběhů spolužití a potýkání, vždy ale sousedství.

Tato pouť, to znamená 23 kilometrů sdílení i mlčení, vzpomínání a hojení. Jdeme skutečně všichni pohromadě: katolíci i evangelíci, laici i kněží, mladí i staří. Najednou jsou všechny tyhle přihrádky jedno: přesněji řečeno, jedno jsme my. Jsme jednolitá skupina poutníků, kteří se aspoň na jeden půlden stávají téměř rodinou: mluvíme spolu jako staří známí, ač se často vidíme prvně v životě, čekáme na sebe, abychom se jeden druhému neztratili, s pocitem upřímného přijetí vstupujeme do každého z kostelů, ať už je té, či oné církve. Všechny nás totiž spojují tři mocné síly: společná cesta ležící před námi, láska k tomuto kraji a především láska k Bohu. Jdeme všichni vedle sebe, jdeme spolu.

Do cíle, evangelického kostela v Hustopečích, přicházíme až se západem slunce. Znaveni, ale radostní. Podařilo se nám totiž zdolat nejen vzdálenost z Nosislavi do Hustopečí, ale hlavně vzdálenost mezi sebou. Z této pouti si tak kromě neobyčejné duchovní zkušenosti odnáším i naději, že ekumena nemusí být vždy neprostupná houština anebo strojená politika. Tuto cestu jsme ovšem nevykonali jen pro sebe nebo jen jeden pro druhého. Vykonali jsme ji společně pro našeho Pána. Cíl totiž neznamenal pouze oprášit stezky našich předků, ale také najít cestu uvnitř sebe sama. K sobě i k Bohu. Vryla se mi slova emeritního papeže Benedikta XVI., která na této pouti připomněl Mons. Jan Peňáz z Matice velehradské: pouť je modlitba nohama. S vděkem a hrdostí jsem tvořila jednu ze součástek touhy modlit se společně.

Adéla Rozbořilová