Otázka na tělo: Co bylo pro vás nejdůležitější při výběru prvního sboru?

(ČB 5/2019)

Poslechněte si článek:

Během vikariátu mne oslovili ze sboru, kde jsme jako rodina byli už několik let členy. Hledali druhého faráře na poloviční úvazek.
Já jsem tenkrát o práci na poloviční úvazek stála, stěhovat se nám nechtělo, od kostela bydlíme 250 metrů. Sbor jsem měla, vlastně pořád mám ráda, práce se mi líbí. Během vikariátu mne oslovili i z jiných sborů, zvažovali jsme to, zkoumali na mapě, kde je třeba Pržno, ale vzhledem k věku dětí a manželově práci nám vybrané řešení přišlo nejlepší. A nelitujeme.

Lenka Ridzoňová

Budou mi mladší kolegové věřit? Za našich dob určovala místo pro nástup začínajícího kazatele (tehdy vikáře, vikariát ještě neexistoval) synodní rada. Asi se v některých případech vedly rozhovory, co by bylo, či nebylo vhodné či možné, ale v mém případě se mě nikdo na nic neptal. Byl jsem na vojně a manželka za mnou jednou přijela se vzkazem: nastupujeme do Vilémova, je to tam potřeba, a protože sbor je malý, budeš se navíc starat o středisko v Chotěboři. A hotovo. Tedy odpověď? Nejdůležitější byla potřeba církve. Na krásných devět let na svém prvním sboru nikdy nezapomenu.

Ondřej Titěra

Coby vikářka (absolventka Komenského evangelické bohoslovecké fakulty) jsem si vyloženě vybírat nemohla. V osmdesátých letech podléhalo schválení kandidatury na určitý sbor tzv. státnímu souhlasu. Umísťování vikářů na sbory měla na starosti synodní rada. V roce 1986, když jsem bohosloveckou fakultu končila, o mě požádali ze sboru v Telecím. Hlavní zásluhu na tom, že jsem dostala toto pozvání, měl kolega Pavel Jun, který působil v Borové a v uprázdněném teleckém sboru občas kázal a o mně se jim zmínil. Chtěl totiž s mým mužem Tomášem založit kapelu (Jericho, která funguje dodnes). Důležitá pro naše rozhodnutí byla právě ta přátelská vazba. V Telecím jsme prožili pěkných jednadvacet let.

Anna Lavická

Moje odpověď je snadná: na první sbor jsem mířil v době státních souhlasů. Měl jsem pochopitelně nějaké přání – zrozen na Vysočině, manželka z Brna. Osobní ohledy i znalost prostředí podporovaly představy, kam by se chtělo. Nakonec to nebylo rozhodující, roli nehrála ani nějaká přání má či blízkých. Rozhodující roli hrál „odhad“ ústředí: ‚myslíš, že ti tam dá tajemník souhlas?‘ A bylo po přáních! Takže jsme skončili někde jinde, než jsme chtěli. Když jsme tam po letech končili a šli jinam, konstatovali jsme, že nám tam bylo moc dobře. Navzdory tomu, že přání byla jiná.

Joel Ruml

Doufám, že vocatio/povolání od Pána Boha, jestli jsem tomu dobře porozuměl. Cestou ze státnic na mě při vybírání schránky vypadl dopis, psaný už trochu roztřesenou rukou, ale s milým obsahem a pozváním. Věděl jsem, že je to předčasné, vlastně jsem nenastoupil ani na vikariát, ve kterém radí vyčkat do nového roku, ale už se nedalo tvářit, že se to nestalo; a navíc mi připadalo, že to snad není náhoda. Nebyla. Přes všechny peripetie, zákruty, obtíže to bylo krásné a ještě je, i když už ne na dlouho. Méně vzletně – že o mě stáli, že to byl kraj, k němuž mám blízko, ale hlavně, že byli první.

Ondřej Ruml

JPl; foto Benjamín Skála