Všichni se jen pohrnou

(ČB 5/2019) Otvírá mi trochu ležérní, zdvořilý mladý muž s cigárem mezi prsty, následován velkým dobrotivým psiskem. Tomáš Jun, začínající farář; jako jiní. Jenomže tím, že se rozhodl pro sbor v Ústí nad Labem, se situace rapidně mění. Vše však svědčí pro to, že jeho rozhodnutí bylo správné. Stav věcí, s ohledem na minulost, vypadá totiž relativně dost nadějně.

Poslechněte si článek:

Tomáš Jun se narodil Havlíčkově Brodě, jeho maminka farářka tehdy působila v Křížové (nyní Krucemburk). Záhy se rodina přestěhovala do Kolína, kde Tomáš absolvoval gymnázium, a odešel do Prahy studovat evangelickou teologii. Vikariátem prošel v Praze-Libni a v roce 2018 byl instalován ve sboru v Ústí nad Labem. Nastěhoval se sem se svou ženou, absolventkou pastorační a sociální práce na ETF UK, a s dvěma ještě hodně malými chlapečky.

Vila, sídlo evangelické fary, má neskutečný potenciál. V obrovských sklepních prostorách během našeho rozhovoru téměř pořád rachotí sbíječka. Doufejme, že se tu jednou bude scházet mládež. V kanceláři na zdi visí pár fotografií, jedna je z konfirmace začátkem padesátých let 20. století. Konfirmovaných bylo 50, sbor měl asi 4000 členů (!). O deset let později to prý byla už jen desetina. A dnes?

Jaký na vás ústecký sbor udělal první dojem?

Tady vlastně prakticky vůbec nejsou celé, úplné rodiny, jsme zkrátka v severních Čechách, chybí tu kontinuita. A na bohoslužby nechodí pořád titíž, důchodců není úplně málo, ale přijdou třeba jednou za měsíc, takže já tady vidím pokaždé trochu jiné. A to se týká i střední generace. Jistěže jsou i tací, co nevynechají žádnou neděli, ale těch je maličko. Sbor v podstatě zanikl, chybí mu jádro. Už osm let tu není staršovstvo, a sbor bez staršovstva přece není sbor, když nemá lidi, kteří by byli ochotni se o něj starat. Negativních vlivů se tu setkalo víc. Třeba naproti kostelu, který sdílíme s husitskou církví, byla po celou socialistickou éru služebna StB.

 

Takže někteří se prostě báli sem chodit.

Když se ptám na tu dobu některých seniorů, říkají, že nechtěli dělat dětem problémy. Sbor měl sice čtyři tisíce členů, ale neměli mezi sebou moc vazby, byli to lidé přišlí po odsunu. Neznali se. Navíc všechno měli, dostali kostel, faru, neexistovala mezi nimi potřeba se semknout. Nikdo moc nevnímal, kdo jak na bohoslužby chodí, a návštěvy kostela byly navíc nepohodlné v práci. Není tedy divu, že to pak šlo tak skokem dolů.

A co město samotné?

Záleží na místě. Některé vyloučené lokality jsou tady úděsné. Předlice, Střekov – tisíce lidí, žijících způsobem nad naše chápání. My bychom tam okamžitě umřeli na nějakou infekci. Já přitom věřím, že místní Romové víru potřebují, jsou i tací, co opravdu s kriminalitou a s drogami přestanou, ovšem je to promile. Na to je ale potřeba fakt velká církev, silný sbor, aby tam byl schopen něco smysluplného dělat, a stejně je to jak plivnutí do vody. Příjmy v severních Čechách jsou mnohem nižší než například v Praze, Romové dělají většinou jen pomocné, nekvalifikované práce za minimální mzdu. Přitom před druhou světovou válkou bylo Ústí nesmírně bohaté město. A pořád je tu ještě dost čtvrtí s krásnými starými vilami; jako je naše fara. Centrum ovšem není centrem, večer tam nepotkáš živáčka. Město zasáhlo několik ran. Jednak ten obrovský odsun – z 62 000 obyvatel se 50 000 vyhnalo. Byla tu velmi silná židovská obec, ty povraždili. A pak – v dubnu 45 Ústí zasáhlo masivní bombardování, celé staré centrum bylo v troskách. Majitele těch trosek vyhnali a postavili se tam paneláky.

Co vás vlastně přivedlo k teologii?

V rodině máme dost farářů, ale nemyslím, že to by byl ten hlavní důvod. Spíš bych řekl, že šlo o určitý vzdor vůči mainstreamu – chodil jsem v Kolíně na výběrový „gympl“, všichni chtěli být právníci… Věděl jsem, že na teologii potkám fajn lidi a že to je škola svobodná, není to dril středoškolského typu. Věděl jsem, že chci pracovat s lidmi, a pociťoval jsem nějak to „povolání“. Ale když člověk s tím studiem začíná, není uzrálý a je dost naivní, aspoň já jsem byl. Myslím, že i má víra se během studia dost přehodnotila, taky nějak uzrála. Ta fakulta člověku dává dost velké pecky, což k tomu dozrávání pomůže. Je to opravdu náročné. Navíc v týdnu, kdy jsme s mou ženou oba dělali státnice, v roce 2015, jsme zároveň měli svatbu. Opravdu podařený týden…

Vy jste věděl, co vás tady čeká. Čím to je, že jste se pro to rozhodli? Copak jste neměli žádné obavy? Nebo vás naopak přitahovalo to riziko?

Já už nejsem zas tak mladý, aby mě jen tak přitahovalo nějaké dobrodružství. Jde o to, že farářů je málo a podle mého je jednoznačně potřeba jít tam, kde to nejvíc hoří. Kam jinam jít kázat evangelium než právě do severních Čech, kde si lidé málo věří, kde je hodně špatných zpráv a hodně beznaděje?
Nechce se mi přijmout ten zavedený způsob uvažování – jak se mi v tom místě líbí, jaká je fara, kolik je tam lidí… Je potřeba slevit z těch tradičních evangelických pozic, jde o přeměnu v církev otevřenou ven, která je schopna přitáhnout ty „hledače“, jak říká Halík. Já ale neříkám, že vím, jak na to.

Navíc jste šli do sice krásné vily, ale dost zdevastované. Měli jste vůbec kde bydlet?

Ten byt byl z celého domu ještě tak nejlepší. Já jsem sice měl pocit, že by se tady měly akutně dělat jiné věci, ale Daniel Ženatý slíbil, že byt bude rychle, aby se tam faráři a jeho rodině líbilo. Jenomže s rekonstrukcí se začalo až loni v září, takže když jsme se sem v říjnu nastěhovali, kuchyň nebyla vůbec, koupelna se zrovna začínala dělat.

Nabídek jste měl asi víc, ne?

Jistě, ten přetlak byl obrovský, nabídka přišla ze 17 sborů a kolegové na vikariátu na tom byli dost podobně.

Proč těch farářů, i studentů, tolik ubylo? V éře komunismu to paradoxně bylo lepší.

Řekl bych, že „věřit“ už dnes není tak trendy. Před revolucí šlo hodně o vzdor vůči režimu. Ale teď? Dotyčný je dle mínění většiny iracionální, potažmo hloupý. Nalepit na sebe tuhle nálepku v dnešní konzumní a velmi, aspoň na povrchu, racionální době – to se člověk odepíše. Chce to velkou oporu – od lidí i od Boha. Lidi mají o ETF často dost zkreslené představy, fakt to není jednoduché. Člověk musí být hodně věřící, aby to dodělal (!). Nás začínalo i s dálkaři 70, a studium dokončilo deset.

A co s těmi faráři? Studenti teologii vystudují, a pak nic?

Ano, v čase studia mé maminky se ze všech absolventů teologie stali faráři. Teď je to nanejvýš polovina. Určitě jde hodně i o peníze. Ale možná taky o určitou nejistotu – mám dělat faráře, když není jisté, jak bude církev za deset let vypadat? Mně se ale zdá, že horší než nedostatek farářů je to, jak ubývá evangelická mládež. Když jsem já jezdil na sjezdy mládeže, bylo nás kolem 1000, dnes je to dejme tomu 500. Myslím si, že naše církev s mladými lidmi prostě neumí pracovat, neumí je podchytit.

A vy si s těmi teenagery rady víte?

Vůbec netvrdím, že to umím. Je ale třeba se o to alespoň snažit, sledovat, čím žijí, co je baví, a zároveň být tak vyzrálý a pevný, abych je dokázal vést. Jenomže mít na každém sboru takového člověka, to je iluze. A je to velmi nevděčná práce. Když to nejde leckdy ani rodičům? Ale pro nás je to přece důležitá skupina, bez nich se neobejdeme. Nejen proto, že dělají sbor pestřejší, že tam je živo, ale hlavně z hlediska perspektivy! Tady fungoval Ten Sing, asi před pěti lety to zaniklo, ale teď se s některými bývalými členy snažíme hnutí obnovit, scházíme se, plánujeme, od září bychom s tím chtěli zase začít; to je myslím k teenagerům dobrá cesta. A pak taky bych se rád dostal do škol. Na UJEPu je dokonce kaple, jednou týdně tam máme jako faráři a kazatelé z celé ústecké ekumeny vyhrazeny dvě hodiny, kdy za námi může nějaký student přijít. Ovšem přijde jeden, nanejvýš dva…

Dá se říct, zda za tu dobu, co tu jste, se něco viditelného změnilo? Počet lidí na bohoslužbách?

V první půlce roku 18 to bylo v průměru asi osm lidí. Já jsem přišel v říjnu, koncem roku byl průměr 23. Kolem těch dvaceti je to teď pravidelně. Těší mě taky to, že mám tři nové mladé muže v křestní přípravě, a přišli i s rodinami. Taky musím zmínit, že přišlo několik lidí z jiných církví. Ale nechci říkat, že to všechno je jen má zásluha.

Čím to tedy je?

Prostě přišel farář, to je důležité. Když se tu kazatelé pořád střídali, pravidelné společenství jakoby neexistovalo. Funguje trochu i to, že lidi byli zkrátka obyčejně zvědaví – „Co ten novej? Jaký to bude?“

Ústecký sbor je „podporované místo“. Co to přesně znamená?

Týká se to asi primárně personálního fondu. Když sbor není schopen do fondu platit, může požádat o podporu, musí to ale schválit synod. Podpora je na čtyři roky, tady už to jednou vypršelo, než jsem přišel já, žádalo se znovu.

A co s tím chybějícím staršovstvem?

Proto se tu ustavila správní komise. Schází se tady v Ústí jednou měsíčně, má devět členů, z Ústí jsme tři, dál seniorátní farář Joel Ruml, dva z Prahy-Libně, dva z Děčína, účetní je ze sboru v Chotiněvsi. Komisi vedl Tomáš Matějovský, teď jsem to převzal já. Staršovstvo lze postavit, když tady bude šest lidí, ochotných se k tomu na šest let uvázat. Plus dva náhradníci. Letos se to asi ještě nepodaří. Funkci kurátora supluje Petra Vosáhlová jako místopředsedkyně komise.

Pořádají se tu brigády, jezdí se sem i zdaleka, o tu pomoc prosíte vy sám?

Já a má žena. Je to úžasné. Jedna věc je pomoc církevního vedení, peníze – to je moc důležité, ale ta praktická pomoc z jiných sborů, to je až dojemné a jde to dost do široka, za to jsem opravdu moc vděčný. Praha-Střešovice, Libeň, taky Teplice, Český Těšín, Zlín… Z dejvického sboru nám dělají účetnictví.

Evidentně to tady zvládáte dobře. Je přesto něco, s čím jste nepočítal, co vás nějak vyvedlo z míry?

Většinu času mi zabírají věci, které vůbec nesouvisí s farářováním. Což je pro snahu nějak tu ten sborový život rozpohybovat strašná brzda. Přes den telefonuju, provolám tak 40 hodin měsíčně, jsem na stavbě, taky se musím někdy starat o naše dva kluky. A to papírování! Toho je opravdu hodně. Takže kázání píšu většinou v sobotu v noci, spát chodívám v pět ráno. Vlastně veškerá farářská příprava je spíš po nocích.

Jste rád, že jste se rozhodli sem jít? Nelitujete něčeho?

Určitě ne! Myslím si, že jsem tam, kde jsem měl být. Když sem nikdo jiný nechtěl, tak já ano! A vidím, že to je dobré, naděje je ve vzduchu. Přišli lidé, kteří sem dlouho nechodili, jsou tu nové tváře. Hlavní je vybudovat jádro, které bude brát sbor za svůj a bude mu na něm záležet. Věřím, že za 15 let tady bude silný sbor a všichni se sem pohrnou.

připravila Jana Plíšková