Biblická úvaha: Pravé děti Boží

(ČB 5/2019) Všichni hledáme odpovědi na otázky, proč máme ve vedení státu špatné politiky, proč lidé nechodí k volbám, proč lidé volí populistická hnutí a populistické prezidenty, proč je sucho, proč vznikla uprchlická krize, zda se dá věřit soudnictví, komu slouží a komu pomáhá policie a armáda, v jakém stavu máme školství a zdravotnictví nebo proč se rozvádí více než 50 % manželství.

Poslechněte si článek:

Kde najdeme odpověď a kde najdeme řešení, možná lék na bolesti lidstva a světa? Nejprve bude třeba ohlédnout se zpět. Je jasné, že všechny strasti tohoto světa pramení z jeho neúplnosti. Starověké Řecko nám dalo vznešenou filosofii a poetické nazírání na život, ale jeho nádherná města byla postavena na základech otroctví. Také západní civilizace byla veliká a odkázala nám slavná díla, umělecká a kulturní právě tak jako průmyslovou revoluci, která se stala počátkem hmotného nadbytku, toho, co výrazně proměnilo vztah člověka k hmotným statkům. Rozvoj průmyslu byl ale založen na nespravedlnosti a na kolonialismu, který způsobil, že se hmotné prostředky vyvíjely rychleji a dominantněji než cíle hodnotově duchovní. Amerika byla a je stále velká země, která přinesla světu //Prohlášení nezávislosti// a ohromný technický pokrok, ale kupříkladu dvaadvacet miliónů černých mužů a žen nemělo právo na život, svobodu a na cestu za štěstím. A právě tak, jako jsou nedokonalé národy a civilizace, byli, jsou a budou nedokonalí i mnozí naši velcí vůdcové, politické strany i hnutí.

Jako jedinci tento svět a jeho problémy nezměníme, podstatné však je, že jako jedinci bychom měli usilovat o dokonalost sami u sebe. První rozměr dokonalého života totiž znamená rozvoj vnitřních sil osobnosti, a ten nikdy nekončí. Dokud žijeme, náš úkol a naše poslání trvá.

Druhý rozměr dobrého života spočívá v zájmu o bližního. Uznání nedílnosti lidství, jeho důstojnosti a potřeba aktivního bratrského zájmu o štěstí jiných. Zbývá třetí rozměr, ten, který se v naší české kotlině téměř vytratil, a to je výška, směřování člověka vzhůru. Někteří z nás jsou naprostí neznabozi, jiní jsou neznabozi v praxi, neboť chválí Boha jen ústy. Věřím, že člověk musí Boha aktivně hledat. Kde ho najdeme? Kde jinde než v Ježíši, Pánu našeho života. Kristus je Slovo, které se stalo tělem. Je mluvou věčnosti, přeloženou do časných slov. Svěříme-li se bez výhrad Kristu a jeho cestě, budeme se podílet na onom zázračném aktu víry, jež nás přivede k pravému poznání Boha.

Miluj sám sebe, pokud to značí zdravý zájem o sebe. To je délka života. Milujme svého bližního jako sebe samého, to je nám uloženo, a to je šíře života. Ale nikdy nezapomínejme, že je tu ještě vyšší příkaz – miluj svého Pána Boha z celého srdce svého, ze vší duše své a s celou myslí svou. To je výška života. Apoštol Jan hlásal: „Milujte se navzájem.“ Je to přikázání Páně, pokud bude zachováváno, pak je to dostatečné.

Mějme před očima obraz nového města, nového Jeruzaléma, o kterém se mluví v knize Zjevení. Tento obraz nás vyzývá k pohledu za obzor osobní naděje a rozšiřuje náš zúžený obzor víry. Nový Jeruzalém je v knize Zjevení protiklad starého Babylónu. Babylón je zase obraz tehdejšího Říma, mravně i společensky rozvráceného města, kterému vládnou do sebe zahledění lidé, posedlí vidinou bezmezné moci. Bůh svým jednáním v Kristu překonává i nejhlubší mravní a společenský rozklad, z něhož na nás jde hrůza. Nedávejme se proto strhnout běžnými způsoby a zvyky. Na místě, kde žijeme, můžeme mocí Kristova vítězství uprostřed rozkladu vytvářet ostrůvky nových poměrů, které odpovídají Božímu záměru a zrcadlí Boží dokonalost. Poselství knihy Zjevení můžeme přijmout jako ujištění, že v místě, kde žijeme, nemusejí být den ze dne horší a horší, bude-li je moc živého Krista přibližovat Boží míře pravdivosti, ryzosti, čistoty a krásy.

Jde o příslib a o pozvání. Hle, příbytek Boží uprostřed lidí. Bůh bude přebývat mezi nimi a oni budou jeho lid. Dej Bůh, abychom pochopili Janovo Zjevení a postupovali s neutuchajícím zaujetím k městu dokonalého života, v němž délka, šíře i výška jsou stejné. Pouze dosažením tohoto města můžeme dobudovat své vlastní bytí. Pouze dosažením této dokonalosti se můžeme stát pravými syny a dcerami Božími. Nenajdeme sice odpověď na všechny otázky, ale dosáhneme jistého pokoje v srdci a mysli.

Z kázání Martina Luthera Kinga, Londýn, prosinec 1964

sepsal Dušan Ehmig, farář v Dvakačovicích