Poslední slovo: Jak pohřbít tradiční rodinu

(ČB 6/2019) V Novém prostoru mě kdysi zaujal článek s názvem Stesk po „tradiční“ rodině. Autor měl v kontextu tehdy probíhajících diskusí o potratech v Polsku, homosexuálních manželstvích a feminismu potřebu připomenout, co termín tradiční rodina doopravdy znamená.

Šlo o rodinu, která takto fungovala ještě před 120 lety. Žena byla za svůj život i patnáctkrát těhotná. Některá těhotenství skončila potratem, pár dětí se narodilo mrtvých, některé se nedožily dospělosti a ty šťastnější pak chodily přes hřbitov do kostela kolem hrobů svých sestřiček a bratříčků a často i rodičů.

Při tvorbě rodokmenu jsem se probírala matrikami někam až k roku 1648. Na základě svých zjištění musím konstatovat, že tradiční rodina byla slepenec dětí z prvního až třetího manželství s nevlastními matkami a otci, spousta sirotků nebo polosirotků byla vychovávána staršími sourozenci, kmotrami nebo úplně cizími lidmi. Velmi často se řešil problém opilství – muž propil půlku výplaty, fyzické násilí, smrt ženy po zásahu andělíčkářky; o poměrech na gruntech mezi pány a děvečkami ani nemluvě. Také s dědickými podíly v takto slepených rodinách byly velké těžkosti.

Dnes se dost opomíjí fakt, že ne všechny ženy byly provdány. Velká skupina z nich pracovala jako děvečky, vychovatelky, šičky atd. a většinou „visely na krku“ některému z příbuzných.

Také socializace dětí probíhala úplně jinak. Šestileté děti hlídaly čtyřleté, dvouleté bývaly přivazovány u pole za nožičku ke stromu, aby se nezaběhly utopit do potoka, zatímco matka pracuje na poli. Dětské kolektivy bývaly velmi proměnlivé. Jeden týden se u ohýnku na pečení brambor sešlo deset dětí, a za týden jen pět. Mařenku a Matýska pohřbili v pondělí, ve středu se rozloučili s Ondráškem a jeho maminkou, která spolu s ním zemřela v šestém měsíci těhotenství, když se nakazila neštovicemi (asi odmítla očkování…) a do konce týdne museli oželet i Bětušku s Martínkem. A to ani trochu nepřeháním.

Zatímco od dnešních rodičů se očekává, že budou rozvíjet vrozené vlohy svých dětí, investovat do jejich vzdělání, naučí je eticky, politicky a ekonomicky myslet, tehdy zbylo na děvčata náboženství a domácnost a na kluky řemeslo a vojna. A pro všechny tvrdá dřina o kus chleba. Vzdělání a rozvíjení vloh, to byla výsada hrstky bohatších, ostatní to akorát odvádělo od poctivé práce.

Dnes máme za to, že tehdejší lidé byli se stavem věcí smířeni, ba dokonce spokojeni. Je to nejspíš tím, že tehdy neexistovaly žádné sociální sítě, kde by si žena mohla postěžovat, kde by se děti mohly vymluvit. Vše se muselo brát s křesťanskou pokorou. Žena patří k muži, je mu podřízena, čím víc poslušných dětí, tím lépe, a co se děje špatně, i to je vůle Boží a vy to tak prostě berte.

Až pár průkopníků šlo s kůži na trh a obraz rodiny se pomalu, ale jistě začal měnit. Díky povolené antikoncepci, pokrokům v medicíně a hlavně v právu máme více svobody a možností volby.

To se promítlo i do mezilidských vztahů, které nejsou tak svázány. Je to dobře? Nebo špatně? Je naše dnešní společnost přílišnou tolerancí opravdu tak „zkažena“? Byla společnost v 19. stol. na výši díky prosazování jediného rodinného modelu? Neexistovala tím pádem nevěra, rozvody, homosexualita, ženy volnomyšlenkářky, domácí násilí, nelegální potraty a sirotčince snad zely prázdnotou?

Vždycky si v souvislosti s debatou na podobné téma vzpomenu na scénu z filmu Yentl – rabín učí svojí chytrou dceru talmud a zatahuje přitom záclony se slovy: „Věřím, že Bůh to pochopí, ale pochybuji o sousedech“.

Pavla Hájíčková