Má duše pospíchá

(ČB 6/2019) Počítal jsem roky a zjistil, že mám méně života před sebou, než jsem dosud prožil.
Cítím se jako dítě, které vyhrálo krabici bonbónů: první sní s požitkem, ale jak jich ubývá a požitek se vytrácí.

Nemám čas na nekonečné konference, kde se diskutuje o statutech, pravidlech, postupech a vnitřních předpisech s vědomím, že se stejně ničeho nedosáhne. Už nemám čas snášet lidi, kteří bez ohledu na věk nikdy nedospěli. Už nemám čas bojovat s průměrností. Nechci být na schůzích, kde nafouklá ega šplhají vzhůru. Nesnáším manipulátory a oportunisty. Vadí mi závistivci, kteří pomlouvají schopnější, aby se zmocnili jejich pozic, talentů a úspěchů. Na to je můj čas příliš krátký.

Chci to podstatné, protože moje duše je ve spěchu. Bez mnoha sladkostí hezky zabalených. Chci žít s lidmi, kteří jsou lidští. S lidmi, kteří se navzdory svým chybám dovedou smát, kteří nejsou pyšní na svoje úspěchy. S lidmi, kteří se necítí za každou cenu povoláni a kteří neprchají před svou zodpovědností. Kteří hájí lidskou důstojnost a rádi by kráčeli na straně pravdy a spravedlnosti. To je to, co dělá život životem.

Chci se obklopit lidmi, kteří vědí, jak se dotknout srdcí druhých. Lidmi, kteří se díky tvrdým ranám života naučili růst prostřednictvím jemných doteků duše. Ano, spěchám, spěchám žít s intenzitou, kterou může dát životu jen zralost. Snažím se nepromarnit žádné sladkosti, které mi ještě zůstaly. Jsem si jist, že budou chutnější než ty, které jsem už snědl.

Můj cíl je pokojně dosáhnout konce, pokoje sám se sebou, se svými blízkými a svým svědomím. Máme dva životy a ten druhý začíná tehdy, když rozpoznáš, že máš jen jeden.

Ricardo Gondim, pastor z Brazílie

ilustrační foto Vojtěch Zikmund