Jak vypadaly začátky obnovené Diakonie?

(ČB 6/2019) Zdeněk Bárta (*1949) stačil být za svůj život farář, odečítač vodoměrů, poslanec a senátor. A stál u zrodu Diakonie ČCE. Jeho život je dodnes úzce spjat s Diakonií Litoměřice, kde předsedá dozorčí radě a působí jako dobrovolník.

Komunistický režim diakonickou práci na dlouhou dobu zakázal. Přesto roku 1989 nevznikala na zelené louce. Co jste před rokem 89 o Diakonii věděl?

Vnímal jsem, že Diakonie je velká sociální organizace v tehdejším západním Německu. A říkal jsem si, jak se ti Němci mají dobře. V Česku komunisté Diakonii zakázali a věřící zahnali do kostelíčků, aby z církve udělali spolek pámbíčkářů. Do velké míry se to povedlo. Němcům jsem tiše záviděl. Když totiž církev nedělá sociální službu, neplní jedno ze svých základních poslání.

Jak jste získávali o práci Diakonie zprávy?

V církvi jsem patřil do skupiny lidí, která se orientovala na lidská práva. Proto jsem také podepsal Chartu 77. Součástí lidských práv jsou i práva sociální, to se nedá oddělit. A ani v téhle oblasti nepostupoval komunistický režim dobře. Zvlášť se to týkalo lidí s různými typy handicapu. Byli nahnáni do ústavů, vyloučeni ze společnosti. Neexistovaly bezbariérové budovy. Neexistovala náhradní rodinná péče. Věděli jsme, že se to musí změnit, byli jsme v kontaktu se západními teology, faráři, někdy i pracovníky Diakonie a o těchto věcech jsme s nimi mluvili. Přijížděli k nám neoficiálně, často jako turisté. Ke konci osmdesátých let už veřejnou debatu o nutnosti změn v sociální práci připouštěl i komunistický režim.

 

Možná i díky tomu vznikla Diakonie už před 17. listopadem 89, ne?

Léta společných debat se zúročila, byli jsme připraveni. Když začalo být zjevné, že režim už nemá sílu a vůli nezávislé iniciativy likvidovat, pustili jsme se do organizační práce. První větší přípravná schůzka pro založení Diakonie se uskutečnila v Praze ve smíchovském evangelickém kostele. Shodli jsme se, že Diakonii bude zřizovat církev, ale že sloužit bude všem, ne jenom lidem z církve. Také jsme se shodli, že působení Diakonie nebude ve stylu něco za něco – my ti pomůžeme, ty na oplátku začneš chodit do kostela. Dnes to zní samozřejmě, ale tehdy to tak samozřejmé nebylo.

Vy jste tehdy byl evangelický farář?

Už zase ano, ale dlouho jsem farářovat nesměl kvůli podpisu Charty 77, tím jsem se stal pro režim nepřítelem, odebrali mi takzvaný souhlas k výkonu farářské služby. Rok jsem byl bez práce, všichni se mě báli jako disidenta zaměstnat. Pak jsem pracoval jako odečítač vodoměrů. Nebyl jsem ale pronásledován tak moc jako někteří moji kolegové. Chránili mě evangelíci z Chotiněvsi, kde jsem působil. Šlo o ukrajinské Čechy, kteří naši zemi osvobozovali od nacistů spolu s Rudou armádou. Pak zůstali. Byli křesťané, ale také vojáci, bojovníci proti fašismu – v tehdejším režimu něco jako vyšší kasta. Vytvořili kolem mě jakýsi ochranný kruh. Estébáci si na mě tolik netroufli. Když se poměry začaly uvolňovat, dostal jsem státní souhlas zpět. 1. ledna 1987 jsem se vrátil na kazatelnu. Poděkoval jsem státním úřadům, že se tak děje přesně deset let od zakládajícího prohlášení Charty 77. Takže druhý den jsem byl zase na výslechu a estébáci na mě vrčeli, že takto tedy ne…

Diakonii jste se začal věnovat hned po revoluci v listopadu roku 1989?

Takový byl plán. V roce 1990 se ale konaly první svobodné volby a panovala velká obava, že je zase ovládnou komunisté. Bylo potřeba, aby za demokratické síly kandidovaly známé osobnosti. Já známý byl, vedl jsem sametovou revoluci na Litoměřicku. Tak jsem se stal do dalších voleb v roce 1992 poslancem. Zároveň jsme v Litoměřicích rekonstruovali dům, který patřil místním evangelíkům, v něm jsme plánovali práci Diakonie zahájit. Rekonstrukce stála pět milionů, což byly tehdy obrovské peníze. Z velké části jsme je získali od švýcarské církevní nadace Hex, část kryla půjčka od Jeronýmovy jednoty, nadace českých evangelíků. V roce 92 jsem přešel jako farář z Chotiněvsi do Litoměřic a činnost Diakonie jsme zahájili.

Jak jste zjišťovali, kdo mají být vaši klienti a co potřebují?

Byli jsme zapáleni, ale zároveň úžasně neinformováni, vlastně úplně blbí. Vybudovali jsme prostory, zvolili paní ředitelku a paní, která měla na starosti finance, byly to první dvě zaměstnankyně a šli jsme se zeptat na sociální odbor městského úřadu, komu bychom tedy mohli pomáhat. Tam se hluboce zamysleli, prý nejlepší by byl klub pro vozíčkáře. Obeslali jsme všechny vozíčkáře z litoměřického okresu, a nikdo nereagoval! Scházet se v Litoměřicích bylo asi to poslední, po čem vozíčkáři toužili. Začali jsme tedy pracovat jako krizová prevence. Za komunistů platilo, že o člověka v nouzi se stát vždy postaral: poslal ho do ústavu nebo do kriminálu. Tohle přestalo platit a najednou se začali objevovat bezprizorní lidé na ulici. Tak těm jsme pomáhali. Postupný vývoj sám nakonec určil, že hlavní skupina klientů litoměřické Diakonie jsou lidé s mentálním handicapem. Máme i azylový dům pro matky s dětmi. A chráněné dílny, kde pracují lidé postižení spíše tělesně.

Od koho jste s v začátcích Diakonie učili?

Sbírali jsme zkušenosti na Západě v různých zařízeních církevních i necírkevních. Já sám jsem se nejvíc poučil v tom, že musíme o naší práci umět také mluvit, musíme hledat příležitosti, jak ji propagovat. Váže se k tomu konkrétní historka. V roce 1997 Českou republiku zasáhly poprvé velké povodně, jaké tu desítky let nebyly. Jako sociální organizace se Diakonie povodňové pomoci účastnila spíše symbolicky. Naše církev ale vyhlásila sbírku a vybral se milion korun. My jsme ale pak všechny peníze předali organizaci Adra, známé a při povodních hodně aktivní humanitární organizaci.

Jak to s propagací Diakonie souvisí?

O tom nás poučil tehdejší šéf holandské nadace Wilde Ganzen (Divoké husy), když jsme ho navštívili. Jemu jsme o našem postupu při povodních vyprávěli, chtěli jsme se pochlubit, jak jsme šikovní. Jeho reakce nás dost překvapila – on se opravdu rozzlobil, doslova na nás křičel. Co jsme to prý udělali? Prošvihli jsme jedinečnou šanci! Povodňovou pomocí se naše Diakonie mohla zviditelnit jako nikdy předtím! Jak je možné, že nám tohle nedochází?

V Holandsku jste tedy dostali vynadáno.

Nám to tehdy připadalo jako nepřípustný způsob uvažování. Ale časem jsme museli uznat, že to je pravda. Aby člověk získával pro svou práci podporu, musí o sobě dát vědět. Poučeni z Holandska jsme při dalších povodních v roce 2002 pomáhali výrazně. Dostali jsme se do blízkého kontaktu i s Katastrophenhilfe, humanitární součástí německé Diakonie. V Německu při protipovodňových sbírkách vybrali více, než potřebovali, a 40 milionů věnovali nám. Litoměřická Diakonie působila taky v nedalekém Terezíně, tak jsme tam teď mohli opravit domy a rozšířit diakonické služby. Dodnes jsme za to velmi vděčni.

Jak Diakonie v začátcích rostla? Jako předseda tehdejšího představenstva celé Diakonie jste to mohl sledovat docela podrobně.

Správné bylo, že jsme začali včas a přes obrovskou nezkušenost měli základní věci rozmyšleny. Díky tomu jsme se v nových podmínkách po revoluci rychle etablovali, stát s námi počítal. Zásluhou prvního ředitele Diakonie Karla Schwarze se vždy podařilo získat příspěvky na činnost a Diakonie poměrně rychle rostla. Jistou bolestí bylo – zejména pro nás, lidi z církve – že naše snaha o Diakonii narážela v samotné církvi. Považovali jsme za jasné, že církev má diakonickou práci dělat. A překvapilo nás, že pro všechny to tak jasné není. Setkávali jsme se nedůvěrou, která pro nás byla nepochopitelná. Lidé podcenili skutečnost, že Diakonie, co se týče financí, byla ve srovnání s církví úplně jinde. Církev byla opravdu chudá, šetřila se každá koruna. Naproti tomu v Diakonii se točily milionové částky. To asi vzbuzovalo určitou žárlivost. Odbourávat ji trvalo dlouho.

Podařilo se to?

Dnes je myslím jasnější, že Diakonie církvi nekonkuruje. Díky Diakonii je naopak církev víc vidět, i ti nevěřící lépe chápou, o co v církvi jde. Když jsem přišel na začátku devadesátých let do Litoměřic, místní evangelický sbor byl maličký. Tvořilo jej patnáct lidí a stále se zmenšoval. Dnes je nás okolo čtyřiceti, ledacos se ve sboru děje, máme tu děti, sbor ožil. Město ví, že existuje Českobratrská církev evangelická.

Adam Šůra