Rozhovor se správcem tábora v Bělči Václavem Španihelem: Mám pocit, že k práci pro církev směřuju celý život

(ČB 6/2019) Václav Španihel (*1985) pochází z Valašska, od podzimu 2018 působí jako správce tábora Jana Amose Komenského v Bělči nad Orlicí. Předtím pracoval jako vedoucí balírny – pražírny kávy Mamacoffee v Praze a říká, že bez této organizačně manažerské zkušenosti by si asi na takovouto práci netroufl. Ještě dříve pracoval jako vedoucí skladu ve firmě vyrábějící informační terminály. Mezitím však také vystudoval pastorační a sociální činnost na Evangelické teologické fakultě. Je ženatý a se ženou Johankou mají dva malé synky.

Od kdy pracuješ jako správce tábora v Bělči?

S rodinou jsme se přistěhovali na státní svátek 28. října 2018, na výročí 100 let republiky, to se dobře pamatuje. Oficiálně jsem jako správce začal pracovat 1. listopadu.

Jak se vlastně přihodilo, že ses stal správcem právě ty?

Vlastník tábora je povšechný sbor, čili celá církev. Po praktické stránce jej má na starost takzvané kuratorium, to je poradní orgán majitele. Po náhlém úmrtí oblíbeného a velmi schopného správce Tomáše Matušky byl vybrán Míla Teplý, známější pod přezdívkou Pirát. V nelehké době vedl tábor takřka tři roky. Mě si potom zkusmo vybralo právě to kuratorium. Dostali jsme nabídku, asi půl roku zvažovali, strávili jsme tu i dovolenou, abychom středisko víc poznali. A pak jsme se rozhodli, že to zkusíme. Církev mám rád, v minulém sboru jsem byl ve staršovstvu, kdysi jsem se pokoušel i studovat teologii. Já sám jsem měl pocit, že k něčemu takovému směřuju celý život.

Co bylo první, co zde bylo třeba zdolat?

Z rodinného hlediska to byl nedokončený byt správce. Johanka s řadou dobrovolníků byt dokončovala; zatím jsme bydleli v jednom pokojíku v táboře. A já jsem už přebíral agendu.
Je to taková úředničina – předně jsem se rychle musel seznámit se systémem rezervací, protože lidé se v té době k pobytům pořád hlásili. Hned první týden po nástupu jsem si musel poradit s umístěním jedné skupiny navíc, což bylo pro mě dost náročné. Pak hned následovaly „musherské“ závody, to jsou závody psích spřežení, asi největší událost ve středisku za celý rok. Je to trošku jako nějaký festival. Pro mě to bylo hození do vody – plav, jak umíš.

Personálu tu byl dostatek?

Hledal jsem druhého kuchaře, dávali jsme i inzerát do Českého bratra a na církevní weby. Nakonec to dopadlo, jak nejlépe mohlo. Nastoupila osvědčená táborová kuchařka, naše babička a moje tchyně Pavla Dusová.

A co technické záležitosti?

No to je nekonečný příběh. Na tak velkém středisku je pořád něco. Chystáme budování třetí klubovny, měla by vzniknout v nástavbě nad nynější kuchyní, ale stavebně je to dost komplikované. Ke splachování chceme používat vodu z vlastní studny, to je další úkol. A k tomu jsou pořád běžné větší či menší opravy, jak je přináší čas.

Co z dlouhodobých věcí tě teď v táboře zaměstnává?

Přiznávám, že ve firmě jsem byl zvyklý na rychlejší řešení. Tady se vše musí rozvážit, projednat, schválit. Ale výhoda je, že věci se pak dějí uváženě a určitě vyjdou levněji. Jak už jsem řekl, opravdu velký úkol je teď postavit nástavbu nad kuchyň, v níž bude ta třetí klubovna, kterou opravdu nutně potřebujeme, a k tomu bezbariérový výtah. Velká investice. Navíc se ukázalo se, že současná kuchyň by staticky nástavbu neunesla, budova tam nemá dostatečné základy.

V jakém stadiu budování třetí klubovny je?

Sanace základů by stavbu prodražila dvojnásobně. Takže teď je navrženo, že se kuchyň obepne ocelovou konstrukcí, která by to další patro unesla. A tak jako tak musíme urychleně něco udělat se střechou, která je ve špatném stavu.

Jak funguje spolupráce s ústřední církevní kanceláří, která ztělesňuje vlastníka?

S provozním oddělením ústřední církevní kanceláře komunikujeme dost živě. Často něco projednáváme taky s ekonomickým a personálním oddělením. Když je potřeba, obracíme se na vašeho právníka, případně na oddělení mediální, to když potřebujeme něco oznámit nebo propagovat. Jsou ke mně vstřícní.

Co všechno běžný provoz tábora obnáší?

Po technické stránce to je správa majetku tábora – od kanálů v zemi až po kolektory na střeše a všechno, co je mezi tím. Pak je to velký balík administrativy. Vedení zaměstnanců a brigádníků a jejich výplaty, dále plánování a organizace práce, komunikace s klienty, rezervace pobytů a podobně. K tomu trocha PR a propagace. Řekl bych, že z 85 % dělám stejné činnosti stále dokola a těch zbylých 15 % mám na kreativitu a posouvání střediska někam dál.

 

Jak se daří zajišťovat provoz střediska personálně?

Optimální je péče o 150– 160 hostů, na to je naše kuchyň dimenzována. Vařili jsme už ale i pro 190. Stálí zaměstnanci jsou: správce (to jsem já), kuchař Aleš Slavík, ten tu je už 18 let a já mu říkám kuchař církve. Vařil snad pro všechny faráře, co v církvi jsou, protože zde po léta bývají semináře budoucích kazatelů během jejich vikariátu. Pak již zmíněná druhá kuchařka Pavla Dusová, na zkrácený úvazek na úklid Eliška Koutská a pomocná síla v kuchyni Věra Moravcová. Ta je z nejbližší vesnice a pracuje tu už 14 let, velice cenná pomocnice. No a moje pravá ruka – údržbář Pepa Kubišta. Troufne si na všechny opravy, a na co si netroufne, to se naučí přes internet. To je základní tým, kterého si moc vážím. A pak jsou přes léto brigádníci – od dvou do osmi lidí, jak je potřeba. Jsou to většinou studenti, často z církve, nebo lidé, kteří to tu znají od dob svého pobytu. Rozhodně je potřeba najít někoho na výpomoc s „papírama“ a rádi bychom také lépe a více pracovali s dobrovolníky.

Kdo vlastně tu táborovou klientelu tvoří?

Původní tábor vznikl jako taková kombinace Ymky a skauta. Rekreace a vzdělávání. Pravidelné jsou pobyty pro rodiny, dětské tábory, pobyty pro děti s postižením – buď s rodiči, nebo bez nich. Jezdí ale i mnoho jiných skupin. I dnes je patrný nejen rekreační, ale i edukativní rozměr. Jezdí sem modeláři, kteří učí modelařině malé kluky, sportovci nebo muzikanti na soustředění, bývají zde semináře všeho druhu, farářské kurzy, vikariátní kurzy, školy v přírodě, setkání pedagogů ze škol Evangelické akademie… Je to velice pestré.

První čas máte za sebou a první letní sezónu před sebou. Jak to zatím hodnotíš?

Tábor slavil nedávno 90 let. Na jednu stranu jsou lidé, kteří sem jezdí mnoho let a mohou nám radit, co a jak, na druhou stranu jsem byl nucen se se vším seznámit sám, a to velice rychle a intenzivně. Od těch zmíněných kanálů až po střešní kolektory. Všechno musí fungovat, jinak to nejde. A jak to hodnotím? S tím počkám, až tu budeme rok. Já jsem v jednom kole, ale mám dojem, že Johanka s dětmi je někdy trochu sama.

Na to se chci právě zeptat. Co říká tvá žena?

Podzimní a zimní měsíce jsou trochu klidnější, ale zároveň tady v lese smutnější. Rozhodně tu Johanka nemůže žít takovým způsobem, jako žila v Praze. Na druhou stranu – blízko je třeba Hradec Králové, může tam jet za kulturou, i když já třeba mám zrovna jiné povinnosti nebo zůstanu s dětmi. Osamělosti se bráníme tím, že do prázdných termínů zveme kamarády. Tím jsme už také získali novou klientelu. Mezi vánočními svátky například přijela skupina známých z Prahy, na Silvestra jsme tu pořádali velkou rodinnou sešlost, hlásí se k nám svatby a podobně. Kluci jsou malí a tady mají na pískovišti a čerstvém vzduchu krásné dětství.

 

Co by sis přál do budoucna?

Aby všechno fungovalo, abychom měli dobré vztahy se zaměstnavatelem i zaměstnanci. Rád bych posouval věci k větší ekologické šetrnosti – třeba jak nakládat s obaly a odpadky. To se týká jak našich hostů, tak kuchyňského provozu. Chtěl bych taky vybudovat další herní prvky, aby sem jezdily rády rodiny s dětmi. Nejen na organizované pobyty, ale třeba i jen tak, na víkend. Přemýšlím o bezbariérové sauně na břehu rybníka, abychom byli atraktivnější i v zimě, nebo o stavbě udírny, když tu jsou ty svatby…

Co říct závěrem?

Máme to tu rádi, přijeďte se k nám do Bělče podívat!

připravila Daniela Ženatá