Můj syn je gay

(ČB 6/2019) Jedno z našich dětí je gay. Co jsme udělali špatně? Kde se stala chyba? Hledala jsem vinu u sebe a nedokázala se s tím vyrovnat. Vždyť jsme stejně vychovávali i jeho sourozence a žádný z nich gay ani lesba není. Co se to stalo? Hryzalo to ve mně a ptala se, jestli jsem ho špatně vychovala. On ale říkal, že ne, že se tak prostě narodil a že si to nemám vyčítat. Svou orientaci začal poznávat na druhém stupni základní školy. Sice se dvakrát pokusil navázat vztah s děvčetem, ale nešlo to.

Na jednu bolest navazovaly další. Moc mě mrzelo, že jsem byla poslední, kdo se to dozvěděl. Ale pak jsem pochopila, že je pro dítě hrozně těžké takovou věc doma oznámit. Syn nám to řekl, když mu bylo 23 let, skoro deset let se s tím vyrovnával sám a bez mámy.

Ale pak se konečně odhodlal. Přijel domů, seděli jsme u stolu a on mně najednou celý rozesmátý říkal, že je na kluky. Od dětství byl takový smíšek, myslela jsem si, že je to jenom nějaká legrace, ale on vážněji zopakoval: „Já jsem na kluky, mami.“ Šok!

Pak přijel manžel a ptal se mě, jestli to už vím. Za chvíli přišel další syn se snachou, aby mě podpořili. Celý víkend jsme pak probírali nečekanou situaci a nevěděli si rady. Jenom syn měl jasno a při odchodu nám sdělil, abychom to řekli, komu chceme, že je mu to jedno.

Zhroutil se nám svět

Načež si manžel sedl na gauč a začal hořce a usedavě plakat. Zbořil se mu celý svět. Synovu homosexualitu prožíval jako vlastní selhání a strašlivé zklamání. Nedokázal se s tím vyrovnat, byl by raději, kdyby nám syn vůbec nic neřekl a nechal si to navždy pro sebe.

Asi nejtěžší bylo, že se pak manžel odmlčel a při jedné návštěvě vlastní dítě ignoroval. Když pak syn zase přijel a chtěl se s ním bavit – doslova žadonil o lásku, manžel mlčel, neodpovídal nebo jen cosi odsekl. Měl pocit, že nám syn ublížil. Naštěstí ale jeho mlčení dlouho netrvalo, to bych nevydržela. Po nějaké době se manžel začal chovat k synovi opět se stejnou vlídností a humorem jako k ostatním dětem. Zjistila jsem však, že se mi toto břemeno v manželství nenese lépe, každý je vláčíme sám za sebe.

 

Zmatek a hledání

Vím, že v některých rodinách gaye či lesby zavrhli, ale já jsem si řekla, že to nesmím dopustit – je to pořád můj syn. Povím vám, co jsem nikomu neřekla. Byli jsme doma o Vánocích, všechny děti měly s sebou své partnery, jen syn přišel sám… A já jsem se přistihla, že bych mu přála, aby taky měl někoho, s kým by byl šťastný! Je to opravdu hrozně hodný a srdečný kluk. Máme ho všichni moc rádi!

Samozřejmě vím, že Pán Bůh stvořil člověka jako muže a ženu. Ale proč se tedy z lásky rodí homosexuálové?! Pro mě je rodina muž, žena a děti, to nemohu popřít. Když si ale syn přivede nějakého muže, nic s tím nenadělám, nepřestanu ho mít ráda. Bude mít u mě stále otevřené dveře.

Nejvíc mně v celé situaci pomohlo, že Pán Bůh je láska. A určitě není Boží záměr, abychom syna zavrhli, odstřihli od rodiny, odmítli. Cítíme s manželem, že nyní musíme budovat především náš vlastní vztah, abychom to v budoucnu zvládli. Manžel totiž tehdy řekl – až syn přijde domů s mužem, bude to jeho smrt! Ani já nevím, jak to zvládnu.

Potřebuju to vykřičet

Situace našeho syna mě uvrhla do jakési vnitřní samoty. Žiju celý život v heterosexuálním manželství, dříve bývalo vše v pořádku, ale teď se doma o synovi nedokážeme bavit a já to skoro nikomu nemohu říct, ani rodičům; jsem s tím sama. Přitom bych to potřebovala vykřičet na všechny strany!

Zmocňovala se mě proto strašlivá beznaděj a smutek a bylo to na mně znát. Moji nejbližší a kolegové cítili, že se něco děje, ptali se mě a já se jich začala stranit. Ráda bych se břemene a přetlaku v sobě zbavila, ale bojím se.


Také fakt, že jsme křesťané a členové Církve bratrské, naši samotu ještě víc prohloubil. Zjistila jsem, že mně dokonce i přes všechny snahy několika málo zasvěcených nikdo nepomůže, že se s tím musím vyrovnat sama.

Láskou to zvládnu

Začala jsem v tom všem ale nově prožívat širší rozměr Božího milosrdenství. Poznala jsem, že se to vlastně může stát úplně každému člověku. Takže poté, co nám syn homosexualitu přiznal, jsem mu napsala dopis o tom, že ho máme rádi, že bude mít u nás vždy domov a že ho milujeme!

Anonymní výpověď zaznamenal Bronislav Matulík, převzato z časopisu Církve bratrské BRÁNA 6-7/2018; ilustrační obrázky Petra Fischerová