Biblická úvaha: Tak trochu o svatbě

(ČB 6/2019) Když je farář požádán o svatbu, má na výběr z řady biblických textů. Texty Genese k nim patří. Mluví k nám ale v poslední době jinak než dřív. Člověku žijícímu v časech babylónského exilu znělo jinak, že je obraz Boží, že má nárok na zemi – snad právě na tu, ze které byl vyvlečen – a že ji má dokonce naplnit potomstvem. Vnímal zde budoucnost – s jeho exulantskou generací Boží lid nepomine.

Když bude však farář kázat na tento text dnes, okamžitě si uvědomí, že panování nad ostatním stvořením pro nás není dobrá vizitka. Kam jsme to dopanovali, že? Podmanili jsme si zemi, oseli ji řepkou, zbavili ji humusu. Ryby jsme nakrmili plastikovým odpadem, nebeské ptactvo herbicidy a insekticidy a to ostatní lezoucí a skákající stvoření jsme také všelijak zdecimovali. Slova o podmanění a panování se oprávněně bojíme vyslovit. A když už, pak jedině s dovětkem, že jde o panování moudrého a laskavého hospodáře, který se o stvoření stará.

Na svatbě slov o panování netřeba. Ale ani slovo „množte se“ nepůsobí právě konstruktivně. Ne všichni totiž vstupují do manželství s cílem plodit děti. Jsou i jiné motivace a taky nejsou špatné. Třeba ta, že se lidé mají rádi, že chtějí být spolu a chtějí to dát veřejně najevo. Slova o plození dětí mohou působit nepatřičně i proto, kolik jich je v dětských domovech nebo v pěstounské péči, ale také proto, že ze zemí, kde mají manželé dětí hodně, se k evropským břehům dostávají malé děti na bárkách a gumových člunech. Děti dehydrované, na pokraji života a smrti a skoro nikdo tady o ně nestojí. A nepatřičně slova o plození a množení znějí všem, kdo by děti chtěli, ale mít je nemohou.

Co zbývá? Stvoření k „Božímu obrazu“ a z druhé kapitoly Geneze konstatování: „Není dobré, aby člověk byl sám. Učiním mu pomoc jemu rovnou.“ Hospodin při stvoření člověka rozehrává vztah v sobě samém, což je vyjádřeno slovy „Učiňme člověka“, tedy množným číslem. Přitom tvoří ke svému obrazu, tudíž i člověk vztah potřebuje, není mu dobře samotnému. Většinou. Pro faráře na svatbě dobrá příležitost vyzdvihnout něco, čemu dnes lidé rozumějí. Snoubenci chtějí být spolu a lze jim říct, že být spolu v láskyplném vztahu je velmi moderní a zároveň je to i dobře biblicky zakotveno.

Zbývá otázka, jakou roli tu hraje skutečnost, že se člověk vyskytuje jako samec a samice, jak naturalisticky líčí slova první kapitoly Geneze. Jako by měl člověk dvojí kořen. Jsme obraz Božím, ale současně vězíme v něčem, co je vlastní i zvířatům. V této rozervanosti míříme skrze věky až k cíli, tj. Ježíšovými slovy – po vzkříšení už se lidé nežení a nevdávají (L 20,35). Dnes lze rozumět i tomu, že se rozlišení na muže a ženu dostává do závorky. Není důležité, aby člověk panoval a není nutné, aby se všichni množili. Stejnopohlavní páry se logicky domáhají stejných práv jako páry heterosexuální, protože chtějí naplňovat stejné cíle, dodnes živé i z textů Geneze – život ve vztahu, touhu po společenství, touhu nebýt sám, ale mít pomoc sobě rovnou.

Pro dobré vztahy v církvi je důležité uchopit téma pozitivně. Je krásné, že nacházíme biblické hodnoty, které rezonují i současníkům. Je dobré, že lidé chtějí žít ve vztazích a touží po tom, aby ty vztahy byly pevné a byly veřejně potvrzeny. Než se na těchto otázkách štěpit, bude vhodnější společně poznávat jako zdroj pro naše vztahy Boží lásku a radovat se z ní.

Michal Vogl, farář v Uherském Hradišti