Katechismus pro rodiče: Pohřeb

Český bratr 9/2012.

Pohřeb – láska, která trvá

„Víš, všichni jednou umřeme. Ale většina lidí až ve stáří.“ „Tati, tak to by starý děda měl už umřít…“ Ukázka z rozhovoru s tříletým synkem ukazuje dětskou bezprostřednost v pohledu na smrt. Samozřejmě, malé děti nechápou, co to je smrt. Ale jsme na tom my dospělí o tolik lépe? Víme něco o životních funkcích našeho těla, které v nějaký okamžik vyhasínají – a pak už se otevírá jen prostor víry a naděje. A také lásky, která trvá.

Stát v kostele nebo v krematoriu u rakve člověka znamená konfrontovat se – a také naše děti – s tématem smrti. A uvědomit si: také my, malí i velcí, jednou umřeme. Je zvláštní, jak se někdy snažíme děti před touto skutečností chránit. Dříve bývali i nejmenší přítomni umírání, dnes se je obáváme vzít i na pohřeb…

Dětem nejvíc ubližujeme, když se je snažíme faktem smrti i vlastním zármutkem nezatěžovat. Třeba tím, že je někam odháníme a vytlačujeme, jako by se jich to netýkalo. Děti ale vnímají vše, co se kolem nich děje, velmi intenzivně. Proto potřebují především jistotu blízkosti těch, které mají rády. Prožívat s nimi to, co tito lidé prožívají, a zapojit se do toho, co dělají.

Rozhovor o smrti má své místo doma i ve sboru. Z pohledu víry to jistě znamená připomínat příběh Ježíše Krista, který nezůstal v hrobě, ale vstal z mrtvých. I my pokřtění jsme s ním spojeni – v životě, ve smrti i ve vzkříšení. Ale pozor na to, aby slova o víře a naději nebyla spíše (naším) únikem od reality smrti! Vyznáváme přece, že Kristus jako jeden z nás také zemřel. Samotný pašijový příběh může být základem rozhovoru o tom, co je smrt, co k ní může vést, co obnáší pro pozůstalé a co pro sebe i pro druhé v takové chvíli můžeme udělat. (Jako pomůcku k rozhovoru doporučuji výbornou knihu Když Dinosaurům někdo umře).

Zvláště pro nás evangelíky může být mnoho otázek těžko zodpověditelných: Vstupuje zemřelý rovnou do „nebe“, nebo „spí“ a očekává vzkříšení mrtvých? Modlí se za nás naši mrtví? Jak bude vypadat shledání s nimi? Možná právě proto o smrti a o mrtvých příliš nemluvíme. Ale jako křesťané nemáme tváří v tvář smrti zůstat němí a nečinní. V Krédu přece také vyznáváme „svatých obcování“, které nás spojuje i přes hranice času a smrti. Slavíme stůl Páně ve víře, že se spolu s těmi, kdo nás ve víře předešli, připojujeme k nebeské liturgii. Připomínáme si jejich svědectví víry i vše dobré, co pro nás znamenali. Děkujeme za ně a svěřujeme je Boží laskavosti.

Tam, kde slova nestačí, přicházejí na řadu obřady a symboly. Při přípravě na pohřební rozloučení může například dítě vyjádřit vztah k zemřelému obrázkem nebo dopisem. Výrazem naděje, že život je silnější než smrt, je hořící svíce, kterou s nimi zapálíme při návštěvě hřbitova. O tom, že naše láska a vzájemná pouta smrtí nekončí, se ujišťujeme každoročně o Památce zesnulých nebo v den narozenin či úmrtí našich mrtvých. Tím vším vedeme naše děti k vědomí, že smrt a mrtví patří do našeho života, že v životě ani ve smrti nejsme sami, a váha, jakou přikládáme daru života, se projevuje právě tím, jakou pozornost a úctu věnujeme smrti, umírajícím a mrtvým.

Karel Šimr (ilustrační foto: Vladimír Vrba)

Doporučujeme k tématu: Laurie Krasny Brown a Marc Brown: Když Dinosaurům někdo umře. Malá knížka o velkých starostech pro malé i velké. Praha: Cesta domů, 2010. Recenzováno v ČB 11/2010.

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Slovo. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.