V Jižní Koreji jako doma

(ČB 7-8/2019) Cestujeme z jihokorejského Gwangju na sever do Soulu, vlak uhání takřka třísetkilometrovou rychlostí, již se setmělo, přesto světla okolních městeček nedovolí, aby tma zavládla. Na církevních budovách, které míjíme, nás zarážejí stále znovu se objevující červené a bílé kříže – osvícené symboly nového náboženství, kterému se Jižní Korea stala v posledních desítkách let domovem.

Poslechněte si článek:

Jižní Korea se podobá Izraeli. Také jí její geopolitická lokalita neumožňuje přestat bdít. Na jedné straně, co by kamenem dohodil, Japonsko, s nímž Korejci v historii učinili zkušenosti spíše negativní, na druhé straně, přes Žluté moře, Čína, která sice není vnímána tak záporně, je ale 20x početnější. Jedinou pozemskou hranici mají Jihokorejci se Severní Koreou, to je ovšem snad nejvíce střežená hranice na světě. Korejská válka (1950–1953) zplodila miliony mrtvých a zničila 90 % všech obydlí (na Korejský poloostrov spadlo za ty tři roky víc bomb než na celou Evropu během druhé světové války).

tři mladí jihokorejští teologové přednesli pozoruhodné proslovy o českém teologovi J. L. Hromádkovi u příležitosti vydání překladu knížky Josefa Smolíka o J. L. Hromádkovi a překladu Hromádkova Evangelia pro ateisty

Izraeli se Jižní Korea podobá i technologicky. Patří totiž k „asijským tygrům“ a nejvyspělejším zemím světa. Pohybujete-li se například výtahem v církevním zařízení, monitor vás informuje nejen o aktuálním počasí a nejdůležitějších politických zprávách, ale také vám nabídne biblický verš pro daný den. Prudký rozmach technologie a prudký rozmach křesťanství si v této východoasijské zemi podaly ruce.

Duchovní výzva

Korejci ale sami dobře vědí, že není vše ideální. Vždyť nejbližší sousedé této vzorové liberálně demokratické země jsou tak odlišní! Touha po sjednocení Koreje ale neutuchá. Nemyslí si všichni, že komunistický sever je antikrist a že jde jen o to, aby zamerikanizovaný způsob života a myšlení přejali severní soukmenovci. Smíření se Severem považují Jihokorejci často nejen za ekonomickou a politickou, ale i za duchovní výzvu.

Taky proto se někteří chtěli více dozvědět o českém teologu Josefu Luklu Hromádkovi (1889–1969), který svého času ve světě rozděleném železnou oponou hledal možnosti, jak tuto hranici překračovat a usilovat o smíření. Já sám jsem strávil v květnu v Jižní Koreji deset dní a přitom jsem na pěti místech proslovil o tomto teologovi přednášku – třikrát v akademickém prostředí, jednou v Institutu pro sjednocení Koreje a jednou v nakladatelství, které nedávno vydalo o J. L. Hromádkovi knížku. Přednášku vyslechlo přes 230 posluchačů a vždy se po ní rozpředly živé diskuse. Byl jsem také pozván kázat v jednom presbyterním sboru v Soulu.

Mladá generace

Korejská Presbyterní církev, která je naší církvi nejblíže, má 9000 sborů a 250 misijních pracovníků. Většina sborů této církve nemá přitom víc než 100 členů, existuje ale také 15–20 sborů, vykazujících tisíce členů, kde se bohoslužby v neděli tam střídají jedna za druhou (tzv. mega-churches). Křesťanů a buddhistů dohromady je v Jižní Koreji plná polovina obyvatel, zbylá půlka je bez vyznání.

uctění masakru z roku 1980, kdy po vojenském puči přišlo při protestech o život přes 600 lidí

Mladí lidé jsou dnes první generace, která vyrostla v míru a blahobytu a v elektronickém věku a nemusí čelit existenčnímu ohrožení. Víra pro ně není tedy tak samozřejmá jako pro jejich rodiče či prarodiče. V jihokorejském Gwangju jsme si ale se studenty připomněli 29. výročí masakru, při kterém pravicová diktatura smetla bez skrupulí prodemokratické protesty. A pořád je v Jižní Koreji hodně mladých lidí, kteří chtějí evangeliu sloužit.

Pohostinnost Jihokorejců je podmanivá, člověk se zde brzy cítí jako doma. Bůh žehnej této zemi a daruj jí pokoj a jednotu!

Martin T. Zikmund