Připravuje církev pro život?

(ČB 7-8/2019) „Je fascinující to srovnávat: Včera večer na biblické hodině, dnes v práci. Jsou to dva úplně jiné světy, které spolu nemají nic společného. Nic z jednoho se nedá použít v tom druhém,“ řekl mi jednou za čas jeden presbyter, vedoucí v technickém oboru.

Poslechněte si článek:

Zejména evangelické církve hlavního proudu se v západním světě povážlivě míjejí se zkušeností docela velké části populace – mužů středního věku, kteří jsou v církvi zastoupeni poměrně řídce. Na rozdíl od společenství ortodoxních židů, muslimů, ale třeba i tradicionalistických katolíků či některých letničních. Ne že by církev se svým poselstvím nějak zaspala: Upozadění zkušenosti docela podstatné části populace se dnes znatelně začíná projevovat i ve světské kultuře, většinový protestantismus byl v tomto přístupu spíše předvoj.

Mateřský přístup

Převažující postoj dnešního protestantismu dobře vystihuje sousloví „bezpodmínečné přijetí“. Často zaznívá v kázání i v katechezi. V Písmu bychom je tak jednohlasně rozhodně nenalezli. Podmínečné vyjádření „budete-li dodržovat má přikázání“ nebo „zůstanete-li v mém slovu“ zaznívá mnohem častěji. Bezpodmínečně přijímat je typické spíše jen pro jednu životní zkušenost a životní fázi: mateřství.

Pochopitelně: Když nemluvně pláče, nikdy si nevymýšlí. Klást nějaké nároky na nemluvně je rovněž nesmyslné. Mateřský pohled má však i jednu nebezpečnou stránku – kdokoliv, kdo by byl kritický k nemluvněti nebo na ně nějaké nároky kladl, musí být samozřejmě absolutně zlý. V církevním prostředí tak často můžeme sledovat, že sympatie získává ten, kdo si dovede srdceryvněji stěžovat. U toho, kdo je k někomu kritický nebo vznáší nějaké nároky, se často automaticky předpokládá zlovolná motivace. Na rozdíl od nemluvňat však dospělí někdy prostě lžou nebo jim alespoň chybí náhled na sebe sama. A tak se spravedlivé rozhodování o tom, kdo je v právu, neobejde bez – práva. Bez toho, že na lidi bez rozdílu přece jen nějaké nároky klademe.

Každý od nás něco čeká

V základu zvěsti evangelia sice je bezpodmínečné vyvolení Izraele a bezpodmínečné vyvolení jedince ke spáse. To obojí je mateřsky konejšivá zvěst. Plná zvěst Písma však také mluví o člověku, který je stvořen, „aby byl“ obraz Boží. Aby se stával obrazem Božím. Od Boží lásky k člověku si nelze odmyslet, že Bůh vidí v člověku nějaký potenciál, který se má rozvinout. Že od člověka očekává nějaké ovoce. Nejen to; člověk sám nachází hlubší životní uspokojení tehdy, pokud se cítí skutečně potřebný. Chceme, aby od nás bližní něco čekal. Sami dovedeme pojmenovat konkrétní věci, kvůli kterým máme určitého člověka rádi. Prostě – láska, která i nás samé uspokojuje, je obvykle „za něco“, „kvůli něčemu“.

Toto poznání začíná být velmi důležité ve chvíli, kdy děti poprvé začínají trávit více času mimo rodinu. Tedy mezi vrstevníky na základní škole, kteří je bohužel nebudou mít rádi „pro jejich krásné modré oči“. Děti o svých vrstevnících uvažují velmi přímočaře: Kdo mi může co nabídnout, kdo mě může ochránit, či ohrozit.

Role otců

Intuitivní sklon otců provozovat s dětmi polštářové bitvy, na výletě je protáhnout blátem a děti všelijak škádlit, je ve vývoji dítěte nenahraditelný. Hravě, bezpečně děti připravovat na drsnost světa je úplně stejně důležité (!) jako je umět pohladit či pochválit. Drsná skutečnost dětství totiž je, že vlastnosti jako tvořivost či inteligence jsou v dětském kolektivu do takových dvanácti let skoro k nepoužití. Vše je velmi fyzické. Ze společenských schopností hraje hlavní roli schopnost být čitelný, odhadnutelný (trochu jako když se blížíme ke koni): schopnost dívat se do očí, stát rovně, čelem ke skupině. Z těch měkčích schopností schopnost věnovat druhým pozornost – i když nás při naší skutečné či domnělé intelektuální výši nejdříve moc nezajímá, co říkají. Kdo zjistí, že lidé nemusí být zrovna chytří na to, aby byli charakterní a zábavní, stane se duševně bohatším na celý život.

Schopnost odstrašení

Stěží ovšem pominout, že šikana je něco skutečného a patří k tomu nejhoršímu, co lidský tvor dovede vyplodit. Říci oběti šikany něco o nastavení druhé tváře svědčí o opravdu velkém nedostatku schopnosti se vcítit. Kdo má sklony dávat takové rady, ať nejdříve zkusí najít na celém světě někoho, komu se takto problémy ve škole vyřešit podařilo. A především, nastavit druhou tvář má morální hodnotu jen tehdy, pokud se pro to můžete skutečně rozhodnout, pokud máte reálně i druhou možnost – tvář nenastavit.

Schopnost účinného odstrašení, která v tomto věku znamená obvykle praštit tak, aby si to ostatní rozmysleli, zůstává v jemnější podobě důležitá i po zbytek života. Konečně i dospělí lidé dovedou ocenit, když jste jim neoplatili zlým za zlé.

Závaznost přátelství

Snad proto nám i trochu uniká, že člověk uzavírá přátelství nejen pro intelektuální rozptýlení, ale také na obranu před ohrožením. A že přátelství zavazuje k obraně druhého. K tomu, že budu ochoten slovního, společenského nebo fyzického konfliktu. Ve starší dětské literatuře nacházíme obvykle děti pod ochranou party z jejich vesnice či ulice. Jak píše Karel Poláček: „My, kteří bydlíme v Palackého ulici, jsme přátelé, ale ostatní jsou nepřátelé. My jsem ti nejudatnější, pročež jsme postrachem všech nepřátel. Kteří jsou nepřátelé: To jsou Ješiňáci, ti nejzlejší. Ostávají v Chaloupkách, jsou zrzaví a mají obličeje pihovaté…“ Kluci z //Bylo nás pět// neměli důvod ze svého kruhu někoho vylučovat a trápit: Snažili se nějak začlenit i rozmazleného Otíka, protože proti Ješiňákům každá ruka dobrá.

Konec konců jako byla každá ruka dobrá Abrahamovi, když „uslyšel, že jeho bratr byl zajat a vytrhl se svými třemi sty osmnácti zasvěcenci, zrozenými v jeho domě“. Loajalita, oddanost není v dnešním církevním rozhovoru (na rozdíl od Písma) příliš vyzdvihovaná hodnota. A tak i v dospělém životě, dostane-li se člověk do nějakého intelektuálního či společenského konfliktu, může počítat s tím, že většina lidí raději zaujme nestrannou pozici „mediátorů“; uvidí ctnost v tom, že je nad jeho spor povznesena. Je to vlastně takové to holčičí „kluci, neperte se“, hlas znějící dnes, stejně jako tehdy, nepříliš osobně, nepříliš zainteresovaně.

Na co církev člověka připravuje a nepřipravuje

Církev tedy v souhrnu člověka dobře připravuje k mateřství, ranému rodičovství a pečovatelství, konec konců k pastýřské práci. Dobře nás chystá k nerovným vztahům, ve kterých je na nás někdo odkázán a nemůže jinak, jako je zdravotnictví či pedagogika. Možná nás připravuje i na prostředí, kde je důležitý konsenzus, jako je činnost v politických stranách nebo některých akademických oborech.

Ale nepřipravuje nás příliš dobře na vztahy mezi sobě rovnými, ke kterým vždy patří jistá soutěž, jisté zápolení i vyjednávání. Na vztahy, ke kterým neodmyslitelně patří i jistá očekávání od druhého. Nepřipravuje dobře na manželství, do kterého až příliš mnoho z nás vstupuje s představou, že půjde o pokračování rodičovské péče. Nikoliv s tím, že budou v tomto vztahu muset umět jasně dát najevo, co chtějí a že jim také někdo řekne, co chce bezpodmínečně od nich. Nepřipravuje dobře na ten druh přátelství, ke kterému patří vzájemné hecování, které tlačí k překonávání sebe sama. Nepřipravuje dobře na fyzicky nebezpečná povolání, třeba na stavbě nebo u policie, ve kterých jsou lidé stále nuceni testovat pevnost jeden druhého, protože na sobě navzájem závisí životem. Na profese, ve kterých nejde moc užívat slov jako „možná, kdyžtak“ nebo „myslím si“.

Nepřipravuje dobře na vztahy a profese, jejichž nutnou součástí je konflikt, který mateřské vnímání světa rovnou vylučuje – pak ale také nemá co říct k tomu, jaká by měla být pravidla konfliktu čestného.

Nepřipravuje dobře na situace vyžadující agresi (třeba jen slovní), protože agresi rovnou vylučuje. Pak jí ovšem nemůže dát ani míru ani hranici.

Církev je dnes trochu jako dívka, která si především nechce zkazit dobrou pověst. Některé lidi tak nechává téměř úplně stranou.

Tomáš Pavelka, kresby Petra Fischerová