Biblická úvaha: Církev nám odkrývá vícerozměrnost života

(ČB 7-8/2019) Co dává církev člověku do života? Já bych odpověděla: dává mi svědectví o naději v životě i v umírání. Svědectví o tom, že můj život má dobrý smysl, i když se mi všechno nevydaří, i když se moje tělo jednou rozpadne v prach…

Poslechněte si článek:

Ale ono to vlastně není jen svědectví. Církev netlumočí jen nějaký obsah, nepředává „produkt“. Jde v ní o víc. Když hledám biblický text pro tuto úvahu, všímám si zvláštní věci. Novozákonní texty nehovoří o tom, co církev člověku dává, ale o tom, čím se člověk v církvi stává. Ani apoštol Pavel v listu Efezským neprosí za to, co člověk z církve může mít, ale za to, kým v církvi může být. Církev nedává, církev člověka zásadní způsobem formuje. Prostředkuje mu novou identitu. Proto se ptejme: Kým se člověk v církvi, s pomocí Ducha svatého, stává?

Apoštol Pavel ve své modlitbě prosí za Efezské, aby se v nich upevnil „vnitřní člověk“, aby se Kristus stal obyvatelem jejich srdce a oni si osvojili jeho způsob myšlení a jednání. Pro toto dorůstání do podoby pravého lidství otvírá církev prostor svým kázáním, svátostmi, modlitbami, setkáváním, službou… Umožňuje stávat se člověkem, který nežije jako solitér, ale zakouší plnost života ve vztazích k Bohu a k bližnímu. Podněcuje k životu z Ducha a v Duchu.

Zakořeněnost v Kristově lásce nám pak otvírá nové dimenze života. Co můžeme zachytit svými smysly nebo dokázat rozumem, to je jen zúžený výsek skutečnosti. Se srdcem proměněným Kristovou přítomností poznáváme, že tam, kde končí svět lidských možností, ještě nekončí svět Boží. Nad hranicemi prostoru a času tušíme oblast Boží skutečnosti, která přichází do našeho světa v lásce Božího Syna a touto láskou svět přetváří. Tak ve světě, který běžně pojímáme jako plný daností a fatalit, zakoušíme ještě jeden rozměr navíc – to, co jej přesahuje a proměňuje.

Kristovu lásku nemůžeme poznávat v roli nezaujatých pozorovatelů. Tu lze poznat jedině tak, že je jí člověk zasažen v srdci, že v ní zapustí kořeny a začne z ní čerpat živiny pro svůj život. A to se neděje izolovaně, ale „spolu se všemi bratřími“, tedy ve společenství církve. Komu je Bůh blízko, ten se stává blízkým druhým lidem. A tato vzájemná blízkost věřících lidí zas poukazuje zpět k blízkosti Boží.

Konečný cíl tohoto hledání sebe sama je člověk prostoupený „vší plností Boží“. K němu život v církvi směřuje. Možná nám tento cíl připadá nedosažitelný. Lidé jsou příliš vzdáleni tomu, jehož podobu mají zrcadlit. I my si v určitých situacích držíme Krista pěkně od těla. Závěr apoštolovy modlitby však přesto povzbuzuje. Pavel připomíná, že Bůh „působením své moci mezi námi může učinit neskonale víc, než zač prosíme a co si dovedeme představit“. V tom spočívá naše naděje – pro nás i pro naše všelijak nedokonalá církevní společenství.

Tabita Landová, praktická teologie ETF UK, foto Olga Dvořáková