Laické služby: Zákruty učení v nedělní škole

Český brazr 9/2012.

Na cestě mezi zázrakem a lodním šroubem

„No a teď si představte to rozběsněné moře! Blesky křižovaly oblohu, vlny se vzdouvaly, a malá loďka s učedníky se potácela v poryvech větru jako ořechová skořápka…”„My jsme je na Štědrý večer pouštěli v lavoru!“ Informoval mne hbitý hlásek, a než jsem stačila z mysli vystrnadit z hlavy absurdní představu dvanácti rybářů lidí v plastovém kbelíku, čupřina u okna záludně zvrátila mé meterologicky temné uvedení do příběhu o utišení bouře do selankové debaty o vánočních zvycích:„Prskavky jsou lepší!“„Jo, ale nedají se pouštět po vodě. Svíčky navíc krásně voní.“„Jako med. Máma ho dává do perníčků.“Byl nejvyšší čas zasáhnout, než se diskuse zvrhne ve všelidové a hromadné sdílení receptů. Takhle by to nešlo.

Ve snaze dostat své malé svěřence od medové vůně cukroví zpátky na moře jsem se rozhodla ukočírovat pádící dětskou fantazii takticky, a sice vpravit je do příběhu vodáckou oklikou. Nenápadně jsem nadhodila: „Už jste někdy jeli na lodi?“Následovala smršť nezapomenutelných výletnických postřehů, přesně, jak jsem doufala. „Já jo! A příští rok pojedeme na Lipno.“„My jsme jeli na Vltavě! Parníkem. A hrála tam hudba!“„To já už jsem jel s tátou na lodi, když jsme byli pod stanem, a pádloval jsem!“No sláva. Rychle jsem kula železo oslího můstku klenoucí se přes bezbřehé a rozbouřené moře dětské představivosti, dokud bylo žhavé: „Ale že to bylo těžké, pádlovat, viď? A to bylo přitom jenom na klidné řece. No a teď si představ, že by kolem tebe zuřila bouřka, déšť by tě šlehal do očí, byl bys mokrý na kost, docházely by ti síly, a ty bys prostě už neuměl tu loď ukočírovat, prostě by to nešlo! No učedníkům to taky nešlo, tak hledali Ježíše, aby jim pomohl,“ ujistila jsem malého vodáka téměř vítězoslavně. Ani nepostřehl, jak se ze slunečné Lužnice dostal zpátky na rozbouřené Genezaretské jezero a v lodi tatínka vystřídal Ježíš a dvanáct učedníků. Jen na mne upíral čokoládové oči. Výborně. „No a my často taky hledáme Ježíše, když je nám úzko, aby nám pomohl. Jako učedníci. A ti ho tenkrát hledali, hledali ho marně po celé lodi protože se báli. Báli se, že se loď potopí, protože se do ní valila voda proudem,“ pokračovala jsem procítěně.

Konečně jsem je měla. Poslouchali všichni. Ticho. Udělala jsem dramatickou pauzu. „A pak, když ho konečně našli, víte, co se stalo? Představte si, že…“„Víš, jak funguje lodní šroub?“O původci zákeřné technické otázky nemohlo být pochyb. Neboť čokoládové oči se mezitím probraly z příběhového tranzu a už v nich zase svítily v vědeckotechnické ohníčky. Vzdala jsem to. Nechala jsem je plápolat, zatímco malý inženýr zasvěceně vysvětloval podstatu lodního šroubu celé společnosti. Naslouchali se zaujetím, a já nakonec taky. Teprve pak jsem tenkrát dokončila to biblické vyprávění o Ježíší ležícím, spícím, tišícím. A zjistila jsem, že ocitnout se v příběhu na půl cesty mezi metafizičnem biblických zázraků a lodním šroubem praktických každodenních zážitků vlastně nevadí. V takovém soukolí a na půli cesty se totiž v životě a ve svém příběhu ocitá každý. Podstatné je učit se umět o obém přemítat, o zázracích i lodním šroubu, a klást si otázky stejně zaujatě, jako to dělal malý inženýr s čokoládovýma očima. A člověk přitom ostatně ani nemusí být zrovna v nedělní škole.

Klára Schneiderová

Příspěvek byl publikován v rubrice Moje církev. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.