Dětství vysoko v horách

(ČB 9/2019) Na dovolené ve slovenských Javorníkách jsme se sestrou potkaly šestašedesátiletou paní Zdenu, evangeličku, která nám vyprávěla příběh svého mládí. Narodila se v Československu roku 1953, ale spíš, když ji člověk poslouchal, řekl by, že je to příběh její prababičky. Dětství prožila vysoko v horách, na samotě, kde byly jen čtyři chalupy. Do nejbližší vesnice to bylo asi čtyři kilometry, což nebylo tak daleko, ale, jak jsme se sestrou zjistily, je to pěkný stoupák! Strmá cesta, občas má člověk co dělat, aby nesklouzl a neupadl; a to jsme šly za pěkného počasí, v létě, kdy cestičky byly suché…

Poslechněte si článek:

Cesta mléka

Cestu dolů do údolí absolvoval otec paní Zdeny každé ráno. Brzy ráno maminka podojila jejich pět krav – říkalo se tomu ranní mléko. Přidala k tomu mléko večerní – to, co nadojila předešlý večer, všechno nalila do veliké konve, která byla na způsob nůše či batohu. Tu si dal tatínek na záda, do každé ruky ještě jednu konvičku s mlékem, a šel pěšky dolů do vsi, kde na něj čekal známý s povozem a s koňmi. Ten mléko přelil a zavezl na hlavní silnici, kde už čekalo auto a odvezlo mléko do mlékárny v Púchově. Představa, že nesu konve plné mléka a nesmím je vylít, mi připadala neskutečná. A co teprve v zimě? Skoro za tmy, na sněhu a ledu?

Soukromé hospodaření v komunistických časech

Čtyři rodiny samy nahoře v horách. Když vznikla družstvo, kam měli na příkaz komunistů všichni drobní soukromníci odevzdat svá pole i zvířata, ponechali komunističtí úředníci obyvatele samot v horách, aby hospodařili dál, ale s podmínkou, že musí odevzdávat družstvu roční „kontingent“. To byly poměrně vysoké dávky – například 50 metráků brambor, 1000 vajec. „To přišel sobec z výboru,“ říká paní Zdena a myslí člověka z vedení obce, „a museli jsme mu nadiktovat, kolik máme zvířat.“ Podle toho jim odvody každý rok vyměřili. Když to nezvládli, dostali pokutu.

Samozřejmě se to trochu obcházelo. Paní Zdena vzpomíná, jak chovali jedno prase načerno. Měli ho mimo hlavní chlívek, schované. Když přišla kontrola, maminka byla sama doma s dětmi, nejmladší křičelo v kolébce. Manžel doma nebyl, byla bezradná, jak má s úředníky jednat. Přiznala se: „Máme prase načerno.“ Úředníci se začali smát, dívají se na ni a říkají: „Paní, kdybyste měli prase načerno, tak nám to takhle neříkáte, víte co, radši běžte utišit to malé dítě.“ „A klidně si to tu prohlédněte“, řekla ještě vyplašená žena. „No, my už radši půjdeme, ať můžete obstarat ty děti,“ řekli na odchodu. Prase pak hospodář tajně, v noci zabil. Pak přišla další kontrola, prohledali všechno, prase bylo dávno snědené, jen v udírně visely prasečí nohy, vlastně už jen kosti. Chtěli z nich nařezat kolečka na knoflíky. To je prozradilo. Táta Zdeny kvůli tomu šel k soudu, a protože tímto nesplnil kontingent, hrozilo mu vězení. Bez něj by byla rodina v horách úplně ztracená. Naštěstí maminka u soudu řekla, že prase načerno chované přiznala, vždyť jim přece nabízela, ať si to tam prohledají. Tak nakonec rodina skončila jen s pokutou a hospodář mohl hospodařit dál.

Sousedská výpomoc

Otec měl dva koně. Každou zimu, když nebylo tolik práce, jezdil do sousední vsi s koňmi a vozem a pomáhal sedlákům rozvážet hnůj. V létě jim zase pomáhal orat a oni mu za to přišli nahoru do kopců pomoci vybírat brambory, což by rodina sama nezvládla. Lidé z dolní vsi přišli pomáhat též, když se kosila tráva, nebo když se mlátilo obilí.

Na samotě do roku 1962 neměli vůbec elektřinu. Zdenička psávala úkoly do školy při petrolejce. Prádlo se pralo ručně na valše. Rádio bylo na baterie.

Děti musely odmalinka pomáhat. Ještě předškolní Zdenka pásala husy, měla jich na starost někdy až 15. Musela je hlídat, aby nešly do obilí nebo do bramborového pole a neponičily úrodu. Pasení hus bylo podle paní Zdeny snadné, horší bylo, když jako starší, asi v druhé třídě, začala pást krávy. Když bylo horko, krávy utekly do lesa, do stínu, a musela je vyhánět.

Škola

Když šla Zdenička poprvé do školy, do vsi hluboko v údolí, maminka šla s ní, a když se vracely, na každé rozdvojce lesních cest udělala z kamínků šipku. Příští den šla už Zdena sama a nikdy prý nezabloudila. Až po několika letech se přidala mladší sestra. V zimě už měl pan učitel ve třídě roztopená kachlová kamna, promočené děti vyzul a svlékl, šaty jim usušil, a když měly jít domů, zase je oblékl do suchého. Zdence navíc uvařil čaj, protože místo oběda zůstávala ve škole, zatímco ostatní vesnické děti si zaběhly na oběd domů. Rodiče mu každý rok přinesli kilo cukru, to měla Zdena do čaje.

Pan učitel se už od začátku zajímal o to, kde prvňáčci bydlí a odkud do školy putují. Hned druhý den školy všechny samoty v horách, kde děti bydlely, obešel. Škola byla jednotřídka, společná pro první čtyři ročníky, pan učitel učil všechny děti naráz. Vedle školy zabírala dost velký kus pozemku školní zahrada, kde se děti učily hospodařit. Učitel byl kulturní člověk, sám fotil, promítal filmy, s dětmi nacvičoval divadlo, ženy ve vesnici učil prát v pračce. Učil děti také spořit, každému založil vkladní knížku a vybízel je, ať si nosí korunu, když ji sem tam doma dostanou. Jedenkrát týdně přijížděl do školy na kole evangelický farář a učil děti náboženství. Sám měl pět dětí.

Když po čtyřech letech Zdena začala chodit do vyšší školy v sousední vsi, měla mladou paní učitelku, která uspořádala soutěž „čistých topánok“ – hodnotila, jak čisté boty děti mají, když ráno přijdou. Děti ze Zdenčiny samoty vždy dopadly nejhůře. Na podzim škola vypomáhala s vybíráním brambor na různých polích a jednou zašla celá třída pomáhat i na pole na Zdenčinu samotu. Učitelka, která kopec sotva vylezla, se pak dětem omlouvala a soutěž zrušila.

Stěhování

Rok 1965 byl velice deštivý. Kvůli sesuvům půdy v horách musela rodina, ač nerada, opustit staré bydliště a odejít do náhradního bydlení dole ve vesnici. Když se stěhovali, tatínek vyrobil dřevěné bedny pro malá zvířata – slepice, husy, králíky, kozy. A to všechno naložil na vůz. Za vozem šla tehdy dvanáctiletá Zdena a vedla na řetízku pět krav. Před vozem šla maminka, na rukou nesla tříměsíčního bratříčka, vedle ní šla šestiletá sestřička. Tak šli náročným terénem asi sedm kilometrů. Malou sestřičku táta vzít na vůz nemohl, ten byl plný zvířat. „To by ji byli ztratili“, dodává paní Zdena.

Očima dneška

Vyškrábaly jsme se do sedla, kde se schovává vesnice s bývalou školou. A dále nahoru na louky nad polorozpadlými domky na Zdenčině rodné samotě. Rozhlížíme se z louky, vonící mateřídouškou, do kraje kolem – nad sebou jen ticho, občas přelétne dravec, vlny modrých hřebenů hor v dáli. Tu najednou chápeme, proč tady na tom místě, snad možná i nějak blíž k nebi, člověk zatoužil kdysi bydlet. Svědčí to o jejich nezdolnosti a společné víře.

Paní Zdena i v citelné materiální chudobě a nezajištěnosti prožila krásné a bohaté dětství. Její vzpomínky jsou zaplněny kouzelnými obrazy. A její vyprávění nás strhlo autentičností a barvitostí.

Po rozhovoru s paní Zdenou zapsala Olga Pikousová

(redakčně upraveno)