Vztahy a nevztahy na pokračování

(ČB 9/2019) Jako farář pro menšiny jsem byl vyzván k reakci na příspěvek bratra Jiřího Marka, kterým reagoval na „Otázku na tělo“ z Českého bratra 6/2019 (Téma: Vztahy a nevztahy). V odpovědích na otázku „Co pro vás znamená svatba?“ bratru Markovi vadilo, že se tři ze čtyř respondentů v odpovědi zastali možnosti pro svatbu osob stejného pohlaví. Nejprve jsem si důkladně přečetl celé toto číslo evangelického časopisu. Vzhledem k tématu čísla se v něm aktuálních témat a proměn rodiny i otázky sexuální (a citové) orientace dotýká více příspěvků:

Poslední slovo Pavly Hájíčkové „Jak pohřbít tradiční rodinu“ ukazuje, že tzv. tradiční rodina v 19. století za mnoho nestála – děti houfně umíraly a neměly žádná práva, stejně jako ženy. Na výchovu dětí udření rodiče neměli čas. Je otázka, komu by se dnes v takové tradiční rodině chtělo žít.

Poslechněte si článek:

Píšu tento příspěvek na dovolené v kraji Babičky Boženy Němcové, a tak bych jen dodal, že tradiční rodina stála na hierarchicky budované společnosti, v níž ti nahoře žili v podstatě stejně jako lidé dnes (kněžna Kateřina Vilemína Zaháňská byla třikrát vdaná a třikrát rozvedená a měla nemanželskou dceru), zatímco velká většina dole postavených neměla ve společnosti žádné slovo a význam – na pomníku padlým z prusko-rakouské války je po nápisu „Věrni císaři zemřeli smrtí hrdinů“ uvedeno patnáct jmen důstojníků a stručný údaj „a 328 mužů“. Kdo tehdy nestál na vrcholu společenského žebříčku, proměnil se velice snadno jen v bezprávné číslo. Chtěli bychom takovou tradiční rodinu?

Z loňského čísla časopisu Církve bratrské Brána byl v Českám bratru převzat článek „Můj syn je gay“, líčící pocity matky, jejíž syn se doma přiznal ke své homosexuální orientaci.

V úvodní biblické úvaze „Tak trochu o svatbě“ z pera Michala Vogla se dočteme také slova: „Stejnopohlavní páry se logicky domáhají stejných práv jako páry heterosexuální, protože chtějí naplňovat stejné cíle, dodnes živé i z textů Geneze – život ve vztahu, touhu po společenství, touhu nebýt sám, ale mít pomoc sobě rovnou.“

Naproti tomu Jakub Drápal v článku Obhajoba tradiční rodiny stručně uvádí: „A teď se dostávám k stejnopohlavním svazkům. Na základě různých důvodů jsem přesvědčen, že nejsou to samé jako manželství heterosexuálních partnerů, to by si ale vyžadovalo vlastní článek.“

Ve zprávě o posledním synodu se dočteme také větu: „Synodálové dále rozhodli o sestavení komise, která se bude zabývat přípravou na rozhovor s lidmi z LGBTQ+ komunity.“

V kontextu takovéhoto rozhovoru chápu jak Otázku na tělo z Českého bratra, tak i odpověď bratra Marka. Snad to mohlo být jen v uvedení otázky vysvětleno.

K evangelické tradici již od dob staré Jednoty bratrské patří důraz na rozhovor, hledající aktuální podobu pravdy Písma. K víře totiž patří, že bere vážně jak biblické poselství, tak také současný svět, a hledá, jak Písmo aktuálně pochopit a podle něj žít.

Posun v problémech i názorech

Bratr Marek ve svém příspěvku píše o posunu v Českobratrské církvi za posledních dvacet let. Když jsem se nechal roku 1987 v ČCE pokřtít, přečetl jsem si, abych v církvi zdomácněl, všechna dosavadní čísla časopisu Bratrstvo od dvacátých let a výběrově další tisk i Evangelické kalendáře. Pochopil jsem, že v evangelické církvi měla každá doba svá témata, nad nimiž diskutovala. V třicátých letech to byla otázka, zda mohou mladí křesťané tancovat na tanečních zábavách, počátkem let padesátých, zda mohou ženy působit jako farářky, koncem sedmdesátých, zda je nový překlad Bible – ekumenický – použitelný pro čtení při bohoslužbách. Ve stejné době, aniž se o tom příliš psalo, se také řešilo, jak se stavět k tomu, když se křesťané rozvedou. A pokud si to dobře pamatuji, rozhovor o lidech s homosexuální orientací se na stránkách Českého bratra objevil již koncem let osmdesátých. Tématu homosexuality a křesťanské víry se věnoval synod ČCE v roce 2005 (tedy před 14 lety) a tam byl dán popud ke vzniku textu „Problematika homosexuálních vztahů“ (Knižnice studijních textů ČCE, Praha 2006). Učitelé Evangelické teologické fakulty v něm přesvědčivým způsobem dokládají, že biblické texty, které jsou tradičně používány v diskusi proti homosexuálům, se nevyjadřují k tomu, jak je dnes chápána odlišná sexuální a citová orientace, ale popisují sexuální násilí v rámci stejno i různopohlavních vztahů. Již přes pětadvacet let se v Kobyliském sboru ČCE i na dalších místech shromažďují členové a příznivci sdružení homosexuálních křesťanů Logos – a během týdne, v němž se koná //Prague Pride//, chystají vždy dvoje bohoslužby i další bohatý křesťanský program. Vidíme tedy, že nedochází k žádnému rychlému posunu, ale k vývoji, který je evangelické církvi přirozený.

Otevřený rozhovor

Otázky víry se v evangelické tradici tradičně řeší přemýšlením a diskusí nad Písmem, a nikoliv paušálním odsuzováním. Dovolím si zde tedy také napsat několik reakcí na článek bratra Marka:

Podle materiálů, dostupných na internetu, zastánci „Manželství pro všechny“ nechtějí nijak ohrožovat tradiční rodinu, pouze umožnit legální sňatek i osobám stejného pohlaví. Ten už je možný v mnoha zemích světa, i tak tradičně katolických, jako je Španělsko, Rakousko, Irsko či Malta. V České republice je velké množství rozdílů mezi manželstvím a registrovaným partnerstvím na rovině symbolické i na rovině společenského uznání – administrativní, majetkové (např. registrovaní partneři nemohou mít společné jmění) a ve výchově dětí („přestože dvě lesby nebo dva gayové už dnes docela běžně vychovávají děti, právoplatný rodič je vždy jen jeden z nich, ten druhý nemá žádné oficiální povinnosti nebo práva, což může komplikovat život hlavně dítěti“).

Tradiční rodina, sestávající z muže, ženy a dětí, není ohrožena „genderovou ideologií“, nýbrž celým komplexem jiných vlivů – vztahovými krizemi, přezaměstnaností rodičů i malou podporou rodiny ze strany státu a zaměstnavatelem. Silně o genderové ideologii mluví někteří konzervativní křesťané v souvislosti s Istanbulskou úmluvou proti násilí v rodinách, kterou Česká republika také podepsala. Istanbulskou úmluvu důkladně vykládá brožura, vydaná Radou vlády ČR, s dlouhým názvem: //Úmluva Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí: Mýty a fakta.// Dodal bych k tomu, že násilí vůči ženám je opakovaně tematizováno i v Bibli, v příbězích, jejichž četba budí ve čtenářích soucit.

Židovské požehnání

Myslím, že stojí za to si také připomenout roli manželství v evangelické církvi. Manželství není v naší církvi malá svátost, jako je v církvi katolické, nýbrž požehnání (obvykle velké). Zdrojem tohoto požehnání si jsou manželé navzájem. Jako farář oddávám velké množství heterosexuálních párů, a tak věnuji přípravě mnoho času (obvykle pět setkání, přičemž letos jsem oddal již 22 párů). Ze široké nabídky požehnání a modliteb, které ode mě snoubenci dostanou, si překvapivě často vybírají židovské liberální požehnání, v němž zaznívá: „Požehnaná buď radost milenců. Dnes s tímto párem oslavujeme jejich svobodný vstup do manželství. Kéž je toto rozhodnutí dovoleno všem párům, a umožní tak komukoli se vzít bez překážek, odsuzování nebo pronásledování. Heterosexuální páry, které se berou, se tedy obvykle necítí ohroženy těmi homosexuálními – naopak jim také jejich lásku přejí.“

Manželství pro všechny?

Manželé si při svatbě slibují věrnost, lásku a odpuštění. Tato trojice, která nese kvalitní plody, ale také znamená nároky, je zřejmě základ kvalitního vztahu, jehož jsou schopny heterosexuální i homosexuální páry (jak jsem poznal během let, kdy jsem v kontaktu se spolkem Logos). Jako farář jsem proto sám zastánce manželství pro všechny.

Současně však pokládám v církvi za důležitý také rozhovor, a to právě o tématech, v nichž se lišíme. Jako ženatý muž se v mnoha názorech liším od své ženy. O podstatných věcech ovšem diskutujeme – to, že se navzájem pochopíme či tolerujeme, nám umožňuje soužití. Když někdo z církve odejde na základě názorových rozdílů (jak to naznačuje ve svém příspěvku bratr Marek), připomíná mi to rozvod, před nímž už se spolu lidé nebaví. Členství v církvi tedy – podobně jako manželství – požaduje věrnost. Věrnost se upevňuje právě komunikací o odlišnostech. Rád bych, abychom i o otázce manželství pro všechny vedli v církvi rozhovor. Ke kompetentnímu rozhovoru ale patří, že se bavíme i s těmi, jichž se věc týká. S těmi, kdo mají o rozhovor zájem, budu rád diskutovat (i osobně). Odkazuji však také na spolek Logos, v němž si mnoho členů otázku manželství pro všechny bere za svou.

Mikuláš Vymětal, farář pro menšiny