Zázraky se dějí. I v Ústí nad Labem

(ČB 9/2019) Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Ústí nad Labem byl (a stále je) sbor malý. Od jara 2015 do podzimu 2018 byl neobsazen. A navíc je už od roku 2011 až do současnosti bez staršovstva, řízen správní komisí. Účast na bohoslužbách se pohybovala mezi pěti až deseti lidmi. I přes pomoc seniorátu, přes obětavost českotěšínského, orlovského a dalších sborů či celé církve se náš sbor dlouhé roky potácel nad propastí a vážně se uvažovalo o jeho zrušení a sloučení s některým sousedním sborem v Ústeckém seniorátu.

Poslechněte si článek:

Začátky

Já jsem do tohoto sboru nastoupil v říjnu 2018, což bylo možné jenom díky podpoře celé církve – sbor v Ústí nad Labem byl synodem prohlášen na další čtyři roky za podporované místo. Pro nás to znamená především osvobození od odvodů do personálního fondu; a upřímně – bez této podpory by to nešlo. V minulých letech na zaplacení svého faráře sbor peníze neměl, a i když se finanční situace tento rok zlepšila, na pokrytí odvodů do personálního fondu, na provoz sboru a nákladné udržování a opravy kostela a fary by současné příjmy sboru nestačily. Je proto na místě vyjádřit vděčnost všem členům naší církve, kteří svojí podporou obsazení Ústeckého sboru umožnili.

Jaké to tu je dnes?

Uplynulo deset měsíců od chvíle, kdy jsem se s rodinou na faru v Ústí přistěhoval. Lidé, kteří město neznají, se divili, co tu chci dělat. „Je to tam hnusné, smrdí to tam, je to poddolované, je tam kriminalita, samí Romové, samí ateisté…“ I kdyby to všechno byla pravda (což není), tím spíš má přece církev na takových místech působit. Přinášet evangelium, radostnou zvěst, že ani Ústí nad Labem není místo Bohem opuštěné nebo zapomenuté.

Sbor však v současnosti prožívá určitou renesanci. Rozhodně nemohu tvrdit, že se daří všechno, na co sáhneme, ale ledacos ano. Připadám si podobně, jako kdybych se vynořil z hlubiny a nadechl se čerstvého vzduchu. Víc než kdy dřív si uvědomuji, jak je důležité, aby ve sboru panovala atmosféra důvěry, aby se lidé rádi viděli a potkávali, nejen v kostelních lavicích, ale i jako bratři a sestry, jako přátelé v Kristu. Ne lidová církev s anonymními účastníky bohoslužeb. Modlete se prosím za nás, ať nám ten dech nedojde.

Láska, agapé, jak píše Pavel v dopise Korinťanům, je dlouhodechá. Snad se to projevuje i u nás. Do sboru přišli (a přicházejí) noví členové z mimocírkevního prostředí. Tento rok byly zatím čtyři křty dospělých a k tomu křest jedné malé holčičky. Na bohoslužbách i při jiných příležitostech se objevují lidé, o kterých dlouhé roky nikdo nevěděl, nebo sbor v minulosti opustili. A mohykáni, kteří se sborem přečkali všechno dobré i zlé, začínají opět věřit tomu, že přítomnost českobratrského evangelictví v krajském městě Ústí nad Labem je možná a má i smysl.

Co děláme?

 

Nic extra, nic, co neděláte ve svých sborech i vy. Scházíme se každou neděli k bohoslužbám, přes zimu na faře, v létě v kostele. Považuji za malý zázrak, že se účast na bohoslužbách tolik zvýšila. Před Velikonocemi se průměrná účast mimosvátečních bohoslužeb blížila třicítce. To jsem v září 2018 nečekal. Díky, Pane Bože, dojímá mě to. Vysluhujeme večeři Páně – každou první neděli v měsíci, každý svátek, při každém křtu. Modlíme se. Při obnovených biblických hodinách a dalších katechetických setkáních se snažíme vzdělávat. Diskutujeme, teď nově na setkáních střední generace. Jíme spolu, bavíme se, vaříme pro chudé i pro sebe, setkáváme se v ekumeně, hrajeme florbal, zpíváme.

A pracujeme. Brigády na faře bych chtěl zdůraznit, vystřídalo se tu už velké množství hostů brigádníků, za což jim patří velký dík. Ale při posledních brigádách už začali převažovat členové sboru. Bez této pomoci by se nepodařila z gruntu zrekonstruovat sborová kuchyň ani by nešlo začít s úpravami v suterénu, kde budujeme dětskou klubovnu.

Co budeme dělat dál?

Tyto řádky píšu v předvečer odjezdu na rodinný pobyt do Bělče. Turnus, který povedu, jsme částečně obsadili rodinami z našeho sboru. Věřím, že se povede a že příští rok nás pojede zase víc. Od září nás čeká pravidelná nedělní škola, která dosud byla v limitovaném režimu. A příští rok začne velká rekonstrukce na faře.

A co bychom si přáli?

Znovu ustavit staršovstvo. Zde jsme zatím tak asi ve třetině cesty; správní komise je sice po dlouhé době už většinově ústecká, nicméně cesta k řádnému staršovstvu může ještě chvíli trvat. Ale především chceme být otevřené společenství, kde má každý své místo, a naději, kterou jako křesťané chováme, chceme přinášet dál, do města a jeho okolí.

Tomáš Jun, farář; foto Martina Junová a autor textu