Bezkonfesijní vyznavačství. Důležité je křesťanovo osobní vyznání

(ČB 9/2019) Pokud slovo konfese a slovo vyznání pro někoho znamenají jedno a totéž, bude zneklidněn pojmem „bezkonfesijní křesťanství“. Křesťanství bez vyznávání si opravdu lze těžko představit. Jenže – výraz „konfese“ se v dějinách profiloval jako výraz pro vyznavačské spisy, s nimiž se určitá křesťanská komunita identifikovala, a tím fixovala naukový základ, na němž se měli všichni její členové shodnout a jímž se vymezovala vůči všem „jinověrcům“.

Vytváření konfesijních spisů je zvláště příznačné pro dějiny reformace a protestantismu, takže protestantské církve se s konfesemi identifikovaly jako jejich ztělesnění. Ale to neznamená, že by katolicismus nebo pravoslaví nebyly konfesijní útvary, navíc když tvorba konfesijních spisů patří už do doby ekumenických koncilů. Bezkonfesijním křesťanstvím proto rozumějme takové křesťanství, které víru křesťana nepodmiňuje jeho sepětím s tradičními vyznavačskými spisy.

Poslechněte si článek:

Ale o bezkonfesijním křesťanství se mluví ještě v jednom smyslu – tam, kde jde o osoby, které se považují za křesťany, ale které se pohybují mimo institučně zajišťované křesťanské obce (a tak se mj. ani nepodílejí na bohoslužebné recitaci vyznání víry). Samozřejmě, že bezkonfesijní křesťanství v této podobě je obtížně popsatelné. Navíc „tradiční křesťané“ se na tento jev dívají zneklidněně. Dokonce existují názory, že žádné bezkonfesijní (v naznačeném smyslu) křesťanství ani neexistuje. Tím spíš by si tento fenomén zasloužil citlivou pozornost: jako otázka, co těmto bezkonfesijním na církevních organizacích schází.

Pojem „bezkonfesijní křesťanství“ má své věcné opodstatnění. Stačí uvážit reálný stav současných evropských křesťanských konfesijních útvarů. Mysleme teď na to, že jejich členové sice obvykle znají //Apostolicum// či //Niceaneum//, ale jsou jim cizí tradiční vyznavačské spisy, na nichž si ony obce oficiálně zakládají. Vždyť ČCE se sice tradičně hlásí ke čtyřem konfesím, ale kolik dnešních evangelíků tyto konfese studovalo, i když je má dávno shrnuty v jednom českém vydání? Nesvědčí to o dlouhodobém úpadku konfesijnosti, jenž jakoby potřeboval odpověď v podobě bezkonfesijního křesťanství?

Vedle toho je ale také možné o bezkonfesijním křesťanství mluvit jako o možnosti, která nepopírá tradiční formy křesťanského náboženství, ale znamená vymanit ze sevřenosti konfese jako kolektivní identity a vymezování navenek.

Jak to bylo v dřívějších časech

Takové bezkonfesijní křesťanství můžeme sledovat již v dobách reformace. Za příklad nám může posloužit německý mystik Sebastian Franck (1499–1543), který šel až tak daleko, že se nechtěl vázat ani na text Bible, nýbrž na všude panujícího Boha.

Ale vždyť bez vyznavačských spisů se obešly už první generace křesťanů. Ano, můžeme vzít v potaz, že tyto spisy pomohly formování rostoucího křesťanstva, ale také je třeba uvážit, že byly samy podmiňovány dobou, v níž vznikaly, a že tedy v pozdějším světě jejich hlas pochopitelně zeslábl. A dokonce si můžeme připomenout Ježíše, který s náboženskými postoji, které jeho židovští souvěrci považovali za závazné a podložené určitou školou, vášnivě polemizoval, a počínal si tedy také svým způsobem nekonfesijně. A to působí osvobodivě.

Šťastně bezkonfesijní dnes

Trvat na konfesijnosti znamená nebezpečí dogmatismu až fundamentalismu. Toto nebezpečí se ozývá už třeba v Pseudo-Athanasiově vyznání z 6. století: „Kdokoli chce být spasen, je v prvé řadě třeba, aby se držel katolické víry. Jestliže ji někdo nezachová neporušenou a ucelenou, bezpochyby zahyne navěky.“ Domyšleno do důsledků, byl by podle těchto slov středověkými autoritami odeslán do pekla i Ježíš…

Představu bezkonfesijního křesťanství, kterou se pokouším předestřít, jsem si vypůjčil od německého systematického teologa Hanse Martina Bartha, který vydal před několika lety knížku „Šťastně bezkonfesijní“ (//Konfessionslos glücklich//, 1995). Dobře poučen moderní teologickou i filosofickou diskusí, snaží se v ní načrtnout představu křesťanských společenství, nesvíraných literou konfesijních spisů. Taková společenství by spíš měla žít jako hledačská, která se zabývají náboženskými i nenáboženskými tradicemi, ale snaží se je také překračovat – ve smyslu „křesťanství, jež transcenduje náboženství“.

Takové křesťanství je podle Barthova názoru zapotřebí tam, kde náboženství už dávno není „zcela normální“ a kde je patrno, že konfese je vlastně historický útvar. Tím spíše je třeba ocenit důležitost osobního vyznávání křesťana, který je odpovědný za svou víru – a neskrývat se za konfesijní status quo.

Barthova knížka v mnohém zrcadlí situaci v Německu, a podle toho vypadají i mnohé podněty čtenářům. Ale odlišení konfesijního útvaru a společenství vyznavačů je namístě i v Česku, kde křesťan je nezřídka víc člen církve, souhlasník, návštěvník kostela a účastník církevních sešlostí než vyznavač, který se sám identifikuje jako následovník Ježíše.

Jiří Hoblík

kresba: Petra Fischerová