Prostě někam patřit

(ČB 9/2019) „Instituce“. Třeba důležitá, třeba smysluplná, dokonce honosná… Ale ať tak či tak, v naší zemi myslím není tato veličina ve velké vážnosti. A co teprve s ní související „autorita“! Ta je v oblibě snad ještě méně. „Český“ despekt je nešetří. Zkrátka v nás, Češích, je zakořeněna nechuť a vzdor cokoliv uctívat. Je to dle mého dokonce naše specifikum, kterého si moudře povšiml třeba Jaroslav Hašek, že? A není přitom důležité, o jakou instituci se jedná; může to být armáda (existuje na světě jiná země, sršící takovým množstvím vtipů na „zelené mozky“?!) nebo například parlament (ať je, jaký je!) – „ti si akorát umějí odhlasovat vyšší platy“, nebo právě církev.

Poslechněte si článek:

Jenomže církev je Kristova! I když členové tohoto svatého společenství nejsou svatí ani trochu – co se tam těch hříšníků vejde… Je to však dílo Boží, v jehož středu sídlí Ježíš Kristus a zve nás k sobě. My v církvi, v té „instituci“, ze své podstaty uctívat veličiny, přinejmenším ty opravdu nad sebou, potřebujeme, je to úplně přirozené. A tohle právě správně tuší i bezvěrci – není někde tady jádro toho, že jejich ostražitost vůči církvi je ještě silnější než vůči těm jiným váženým institucím? „Já věřím, že něco nad námi je, ale instituci k tomu nepotřebuju. Nepotřebuju chodit do kostela, klekat si, když si klekají všichni, vstávat na povel…“

Instituce zvaná církev

Křesťané, a vůbec věřící, úctu v sobě mají, je jim vlastní a rádi ji dávají najevo. Úctou to však nekončí, to není to jediné, co se „musí“. Církev Kristova zatím bydlí na zemi, tím pádem nemůže institučního rámce nenabývat, ať se nám to líbí, nebo ne. Takže je toho dost, co musí církevníci plnit stejně jako ti světští; instituce zvaná církev musí vyhovět normám, musí mít řády a pravidla, má své představené. A ti, kdo se v ní chtějí zabydlet, aspoň v málu se musí i těm řádům podvolit.

Jenže česká většina tohle prostě nepotřebuje. A mě v těchto souvislostech nemůže nenapadnout to výstižné slovo, které se od Tomáše Halíka naučila už spousta z nás: „něcisté“. No ano, „já v něco věřím. Ale k tomu nepotřebuju, nechci…“ Co to „něco“ ale potom tedy je?

Zbožní uctívači

Třeba to, o čem mluví ve své poslední knížce můj oblíbený autor, profesor evangelické teologie Pavel Hošek. Knížka má název //Evangelium lesní moudrosti//, snad se dočkáte i její recenze. Pavel Hošek tu velmi poctivě a precizně rozebírá názory a učení zakladatele skautingu a učitele lesní moudrosti Ernesta Thompsona Setona. A ptá se, proč právě Češi, tak nezbožní, tak neuctívající, jsou v celém širém světě skutečně na prvním místě, pokud jde o oddanost vůči tomuto zbožnému muži a podobně pokud jde o oddanost, ba o spiritualitu (!) vůči žití v přírodě. Zbožné učení E. T. Setona sklízí v totálně bezvěreckém Česku obrovské ovace. S nedůvěrou vůči církvi se ve vztahu k přírodě Češi mění ve zbožné uctívače. (Což je samozřejmě dobře, o tom žádná.)

Přečtěte si proto na závěr, jak řečený něcismus laskavě a výstižně popisuje ve „svém evangeliu“ jeho autor:
„Typicky česká spiritualita tíhne také k plachému, často ani nevyslovenému vyznání, že ,Něco je nad námi‘. Někdy se v této souvislosti hovoří o příslovečném českém něcismu. Český něcismus uznává existenci tajemství, které nás nekonečně přesahuje… Uznává, že nad námi ,Něco‘ je, ale velice váhá před oním rozhodujícím krokem od Něco k Někdo. Přesněji řečeno od Něco k Ty. Zdráhá se udělat krok od transcendentního Tajemství, které zůstává ,bezpečně‘ zahaleno v oblaku tajuplné neurčitosti, k osobnímu Protějšku, který nám může klást otázky, nebo od nás dokonce něco chtít.“ (!)

Něco na tom bude, ne?

Jana Plíšková