Něcisté jako naděje církve

(ČB 9/2019) „Něcisté“ a „něcismus“ jsou pojmy, které vymyslel profesor Halík. Tento náboženský směr má velmi jednoduché vyznání: „Existuje něco mezi nebem a zemí“; eventuálně „Něco je nad námi“. Takový člověk se nehlásí k žádné konkrétní církvi. Svobodně se ale účastní či neúčastní čehokoliv, co určitá církev nabízí. Oceňuje, že církev (na rozdíl od ateismu) hájí jisté principy, ale zároveň vnímá podstatnou část její teorie i praxe jako přebytečný balast či dokonce škodlivou přítěž. Vzpomínám na paní, která žádala, aby její vnučka mohla chodit do kostela na schůzky dorostu, protože viděla, jak se tam děti k sobě chovají hezky. Jen žádala, aby to nebylo moc „o bohovi“, to že holka fakt nepotřebuje. Právě tak církevní školy netrpí nedostatkem studentů a církevní sociální zařízení nedostatkem své klientely; aniž by se dotyční hlásili k aktivnímu životu v církvi. Mezi snoubenci, které já oddávám, je „lid kostelový“ ve výrazné menšině. Mezi kvantem motorkářů, kteří za mnou přicházejí na začátku sezóny do kostela pro požehnání, bych ty, kteří se tam objeví i jindy v roce, spočítal na prstech jedné ruky.

Poslechněte si článek:

To ale není žádná novinka. Když se podíváme do Lukášova evangelia a Skutků apoštolských, setkáme se zde se zajímavým fenoménem sebomenoi či fobumenoi ton theon – bojící se Boha, bohabojní. Těžko soudit, jestli to není jen Lukášův vykladačský koncept, ale stojí za to přemýšlet v této souvislosti o příbězích lidí, jako byli setník v Kafarnaum (L 7,5), obchodnice s purpurem Lydie (Sk 16,14), Justus (Sk 18,7) a pak především setník Kornélius (Sk 10–11). Před misií mezi tak říkajíc „čistokrevnými“ pohany (Pavel na Areopágu) tu podle shody většiny současných badatelů byla misie mezi těmito bohabojnými.

Přitažlivost i nepřitažlivost židovství

Již dávno před příchodem Pána Ježíše zaujalo židovství řadu pohanů, ale spíše jako etický monoteismus než jako soubor kultických předpisů. Nekonvertovali k židovství! Věřit v jednoho Boha a chovat se k lidem slušně – to ano. Fascinovaně hleděli třeba na židovský sociální systém a jeho péči o sirotky a vdovy, pohřební bratrstva atd. Ovšem obřízka, obětní předpisy, nečisté potraviny – to už pro ně nebylo. To byl už právě ten přebytečný balast či dokonce škodlivá přítěž.

Mezi těmito lidmi pak začínala prvokřesťanská misie. Petr u Kornélia, Barnabáš v Antiochii či s Pavlem na misijních cestách – všude, kam přišli, oslovovali tuto skupinu lidí, kterou židé celkem opovrhovali. Zvláště jeruzalémští. Jenže pro tyto neobřezance byla zvěst o Kristu skutečné evangelium. Radostná zvěst o tom, že to, co se jim na židovské víře líbilo, platí, a balast, který je odpuzoval, je v Ježíši překonán. Svědectví křesťanů do jejich života vneslo světlo, po kterém toužili.

Přeskočme o dva tisíce let dále

S něcisty máme potíž. Těm totiž připadá jako zbytečný balast spousta prvků křesťanské teorie i praxe. A dávají to zhusta dost ostentativně najevo. Bez servítků odsuzují příběhy i jazyk, když zkrátka nerozumějí. Celá staletí křesťanských dějin jim splývají do pojmu „temný středověk“ a paušálně je zavrhují. Do uší bije, jak evangelickým farářům říkají „kněz“ a bohoslužbu nazývají „mše“. Jsou to lidé, kteří možná nereflektovaně, zato však velmi důsledně odlišují náboženství a víru. Věří. V „něco nad námi“ v „něco mezi nebem a zemí“. Ale „náboženství“, tedy lidské pokusy věc nějak popsat, zachytit, to si chtějí vybudovat sami.

Dědictví dvou tisíc let křesťanské církve sledují s podezřívavou ostražitostí. Přitom však často zcela nekriticky přijímají všelijakou pověrčivost, učení o energiích, vyprávění o mimozemšťanech, meditaci, amulety a splácnou to do něčeho, čemu se velice trefně říká patchwork-religion.

Pro nás jsou výzvou, abychom šli s nimi. Ne před nimi! Náš hlas na těchto cestách musí ale být jen doprovázející. Budiž nám vzorem apoštol Pavel, který myšlenkový svět svých posluchačů bere vážně, a tak se pavlovské sbory nevyvíjejí jednotně a vzniká bohatá pluralita modelů jak teologických (v listě Koloským je Pavlovo učení postaveno jako moudrost konkurující helénské filosofii i židovským zaslíbením; v listě Efezským je postaveno jako jakási nadčasová gnóze; v pastorálních listech pak jako nespekulativní východisko pro dobré skutky), tak organizačních (v listě Efezským jsou jmenováni vedle sebe apoštolové, proroci, evangelisté, pastýři učitelé; v pastorálních listech už je tu struktura – biskupové, jáhni, starší). Přes ony „bohabojné“ vedla misijní cesta dál – ke skutečným pohanům, pro které bylo evangelium skutečně něco převratně nového. Pokud ale nedokážeme oslovit „bohabojné něcisty“, pak jsou skuteční neznabozi pro nás laťka příliš vysoko.

Úkol tedy zní celkem srozumitelně

Znovu a znovu promýšlet samotné jádro křesťanské zvěsti. V konfrontaci s těmi, které chceme oslovit, tak promýšlet, co je nezbytně nutné, a co je odpustitelná tradice. Bude to těžké. Bohoslužby, nedělní škola, biblické hodiny, setkání mládeže… je tolik tradičních forem, které možná (možná ne!) bude třeba opustit. Buď na čas, nebo navždy – těžko soudit. Spolu s těmi, které chceme oslovit, je pak potřeba nacházet takové formy, které pro ně budou srozumitelné, a přitom v nich nezanikne samotná zvěst o Boží lásce, jak nám byla zjevena v Ježíši Nazaretském.

Jaroslav Pechar

kresby Petra Fischerová