Moudré ženy a tencí muži na Ukrajině

(ČB 10/2019) Kdybych se narodil před sto lety… mohl bych se jako typický Čechoslovák ocitnout ve velmi odlišných prostředích. Bydlel bych v Čechách, na Ukrajině – teda vlastně v Polsku, v Rusku, nebo úplně jinde, někde v Sasku, v Lužici? Mluvil bych česky, německy, pár slov polsky, trochu rusky, nebo srbsky? Byl bych katolík, pravoslavný, luterán nebo přesvědčený komunista? Zažil bych na vlastní kůži sled hladomorů, návštěv hladových armád, prošel bych nesmyslně krvavou Duklou či dojel tankem až na nádvoří Pražského hradu? Měl bych minimálně jednoho sourozence, který by se nedožil konce dětství. Ve 14 by mi umřela máma na souchotiny. Měl bych určitě velkou rodinu, několik tetiček, zástup sestřenic a bratranců. K nim bych chodil pro mléko a klobásky, oni k nám zas pro brambory. Táta by byl učitel a dědeček ruský velitel věznice v nedalekém městě. Od Lužických Srbů přes volyňské Čechy až po Rusy a Němce – všechny člověk najde ve své rodině v posledních generacích. Celé to krásné dvacáté století… ještě že člověk nikdy neví, co ho čeká – jak zpívá skvělý český básník ve svém skvělém období. Takto ze široka jsem musel začít, když mám sdělit několik střípků z letošní srpnové pastorační cesty do českých sborů na Ukrajině. Protože tohle vědomí malých dějin uplynulého století mě na této cestě provázelo, ponoukalo ke vzpomínání a pátrání.

Poslechněte si článek:

Cesta daleká

Cesta přes historické Sedmihradsko a Moldávii včetně Podněstří byla pro mě i cestou zpět dějinami. Člověk potkává místa a vůně, které se podobají těm zasutým starým vůním z dětství a prázdnin u babiček. Konečně bych věděl, na co se jich zeptat, ale už to nejde. Tak musí člověk vyrazit zpět, kde je ještě kus toho opravdického starého světa, a musíte se ptát tam. Když vám navíc v žilách koluje volyňská krev, jedete přibližně směrem, kde se odehrály asi nejdramatičtější události vašich malých rodinných dějin.

Kolegou a průvodcem mi byl farář Mirek Pfann, který má naše české sbory na Ukrajině v současnosti v duchovní správě. Navíc je po mamince též Volyňák. I když až na Volyň jsme tentokrát nedojeli. „To musíte, chlapci, koukat, kde tankujete…“ pokáral nás právem synodní senior po návratu. Abyste zas nezadřeli motor celocírkevního vozu! Tak to myslel.

Cestou jsme stihli vypátrat českou vesnici Holuboje na (dnes prorusky smýšlejícím) jihu Moldavska, podívat se do Dubasar v Rusy okupovaném Podněstří, kde žilo mnoho českých rodin, a najít české stopy v další původně české vesnici na Ukrajině, v Malé Alexandrovce nedaleko Kotovsku. Především jsme však dojeli do našich českých evangelických sborů v Bohemce, Pervomajsku a Veselinovce. Navštívili jsme desítky lidí. To kolega Mirek Pfann umí skvěle. Prostě si sedne a poslouchá, co lidé povídají. Já už bych si šel lehnout nebo si šel radši prohlédnout zemědělskou techniku, ale to on zas, že ještě musíme navštívit tamtu babičku.

Příroda versus civilizace

Moldavsko i Ukrajinu v posledních letech velmi poznamenává vylidňování. Do všech směrů lidé emigrují, vesnice zanikají a příroda je postupně pohlcuje. To mě naplňovalo nadějí, že se nemusíme o Zemi obávat. Odkud lidi odejdou, to časem všechno příroda spolkne nebo začne znova a po svém. Lidé nezachraňují vlastně přírodu, nýbrž sebe. Příroda je přece mnohem silnější než civilizace. Nepostřehnutelná bakterie kosí velké statné muže. Voda a stromy rozebírají staré domy a smějí se zašlé slávě vystavěných chalup a rozlehlých kolchozů.

Tak úrodnou půdu, jako na Ukrajině zemědělci v Polabí (!) nikdy neměli a nebudou mít. Takové podmínky pro pěstování vína jako v Moldavsku nikdy neměli moravští vinaři. A přesto jen během posledních 100 let bylo v dějišti této plodné krajiny tolik hladomorů. Nějak se to nedá pochopit.

Český živel se vytrácí

Osudy českých vesnic na východ od nás se odvíjejí podobně. Na některých místech jsou Češi už jen na hřbitovech, místy pár jednotlivců, někde ještě doznívá spolkový život, české kroužky na školách a hubené pěvecké sborečky. Kdesi se osídlení zcela vytratí, jinde tradice zakladatelů obcí vytlačí národnostní většina. Ve vesnicích s našimi sbory akceleroval současnou vlnu emigrace program českého státu na repatriaci Čechů žijících na Ukrajině. Mnozí odešli, další se chystají.

Ukrajina není rozhodně chudá země! Museli bychom dlouze vysvětlovat a diferencovat, co všechno znamená a neznamená být chudý. Ekonomické měřítko vyjádřené částkou peněz, kterou člověk má na živobytí, je velmi nepřesné. Lidí, kteří obracejí každou stokorunu a žijí na doraz, je u nás taky dost, i na západ od nás. Na ukrajinském venkově se lidé živí sami ze svých chovů a výpěstků, podobným způsobem, jak to probíhalo před několika desetiletími u nás. Jen mají i v té malé Veselinovce dnes lidé navíc koupelnu, internet a mobily.

Odejít nebo neodejít?

Za čím lidé z Ukrajiny utíkají do Polska a Česka a dál? Bere se zpravidla, že je to jasné, ne? Mít se líp. Žít bohatší život. To znamená většinou ztratit rodinné vazby, oslabit fungující vztahy a získat statut pracovníka druhé kategorie v zemi, kde se pohostinnost dávno nenosí. Mladí lidé lehčeji navážou nové vztahy a tím snad získají skutečné bohatství – nové přátele, lidi, kterým se můžete vyplakat a kteří vás podrží v nouzi. Proč odcházejí lidé v důchodovém věku? Mnohdy za dětmi a vnoučaty. S právem na malou penzi. Bohatství, za kterým jdou, jsou rodinné vztahy na blízko.

Když dorazíte do Veselinovky, zažijete venkovský pocit, jak se vám to nikde u nás nepovede. Svoboda, země, jídlo, pití, staré ženy v zástěrách, dobytek a vy sami. Když člověk žije u nás mezi obchodními centry, klinikami fakultních nemocnic, kiny, divadly, tělocvičnami a fakt zábavnými parky pro děti, nemusí vám za celá léta dojít, že žijete jako idiot. Ve Veselinovce jste svobodný, najedený a sám se sebou. Buď to se sebou vydržíte i bez internetu, nebo začnete pít, nebo vás začne cosi bolet a to už si tělo říká o návrat do léčebny nákupních center a špičkových ordinací.

Moudrost věku

Moudré staré ženy. To je relikt z dětství, který tu a tam prý najdete ještě i u nás. V českých vesnicích na Ukrajině jsem si na ně vzpomněl a znova je zažil. Stáří a moudrost spočívající v umění žít a přežít. Mládí a bláhové touhy většinou vycestovaly. Velké moudré ženy zůstávají. Do široka rostlé matky, které umí nakrmit i kázat. Muži jsou tencí, v kostele je potkáte naprosto výjimečně. Nejspíš kdesi pracují nebo pijí, eventuálně leží na krchově.

Vidím to jako dnes šťastného sebe, ženu a děti a „volyňské“ nebe, ještě že člověk nikdy neví, co ho čeká.

Tomáš Vítek